8. Nějak jsem si tě oblíbil Zoey!

23. května 2012 v 18:56 | *Zoey* |  Neopouštěj mě..

Nějak jsem si tě oblíbil Zoey..



Byla sobota večer skoro týden od mého malého dobrodružství a já si kreslila v posteli. Kreslila jsem do bloku, který jsem už měla strašně dlouho. Na papíře byla postava ženy jak se ztrácí ve tmě. Měla jsem jen rozsvícenou lampičku vedle postele, ale i tak bylo v místnosti dost světla. Byla jsem doma sama, ale ráno by se měl táta vrátit domů. Někdy jsem se bála, ale už jsem si zvykla být sama. Mimo to jsem měla pořád zapnutý alarm.



Budík ukazoval 19:26, když mě vyrušily divné zvuky. Připadalo mi jako by někdo škrábal na zeď a hned mi v hlavě projely záběry z hororů co jsem, kdy viděla. Zvuky přicházely z venku. Slezla jsem z postele. Měla jsme na sobě legíny a volné průhledné triko, o které jsem se zachytla o roh postele, když jsem se vysvobodila, tak jsem pomalu postupovala směrem k oknu. Zvuky zesílily a teď mi to připadalo jako by někdo klepal o parapet zvenku. Neměla jsem žaluzie, ale jenom bílou záclonu a černé závěsy dlouhé až na zem. Vzala jsem za oba a prudce s nimi škubla, až se naráz od sebe. Venku byla sice tma, ale světlo od lampy mi stačilo, abych poznala, že je to Sebastian. Hned mi došlo jak se sem dostal. Mám okno nad naší garáží, a když jste trochu šikovní, tak lehce vylezete nahoru na střechu vedle domu, kde mám okno. Stál na střeše a podezřele se usmíval. Otevřela jsem okno..
........................................................................................................................................................................
"Ahoj." pozdravil jako první..
"Co tady děláš?" vyjela jsem na něj a doufala, že mi to vysvětlí..
"Chtěl jsem tě vidět, tak jsme příšel! Mimochodem jsem ti to přeci slíbil!" na tváři mu zůstal úsměv. Chytl se okna zevnitř a přeskočil těch pár centimetrů co nás od sebe dělilo. Já jsem udělala dva kroky zpět zatím co on za sebou zavřel okno a zatáhl závěsy. Sundal si kapucu a otočil se na mě. Měl monokl pod okem.
"Jak ses sem dostal?!" nenápadně jsem pozorovala jeho monokl..
"Autem? Pak jsem si otevřel branku, ale nechtělo se mi ke dveřím a viděl jsem, že máš rozsvícené v pokoji, tak jsem vylez na střechu a jsem tady! Docela ti to trvalo, než si mi otevřela!"
"Promiň, ale jak jsme mohla vědět, že to budeš ty? Příště jdi dveřmi!" jak může vědět, kde mám pokoj? Prohlížel si mě a já si teprve teď uvědomila, že jsme si pod to triko měla vzít ještě jedno.
"To nic. Odpouštím, ale to mě ani neobejmeš po tak dlouhé době?" zasmál se a přišel blíž ke mně a natáhl ruce. Tohle gesto jsem opětovala. Po chvíli jsem se kousek odtáhla a prohlížela si modřinu zblízka. Pohladila jsem ho pod ní, ale on ucukl.
"Co se ti stalo?" já se musela zeptat!
"Nic,nic.. to teď neřeš. Není to důležitý!" pustila jsem se ho..
"Není důležitý.." Opakovala jsem.. "A co je teda důležitý? Jak ti můžu věřit, když mi ani neřekneš co se stalo.. ty mi neřekneš nic!" obešla jsem postel a vzala do ruky blok, ze kterého jsem vytáhla tužku.
"Co bys chtěla vědět? Dostal jsem přes hubu to je celý. Nic míň nic víc! .. Já ti nic neřeknu? Co bys chtěla vědět?" zasmál se..
"Hodně věcí! Třeba to, jak je možné, že se vždycky objevíš tam, kde jsem! Co to mělo znamenat v tom skladišti!! Kdo nás sledoval? Co si měl za práci? Co můžeš proboha dělat za práci, že si musel hned odejít? Byl to opravdu tvůj brácha? Za co si dostal pře hubu? A poslední.. to nebyla náhoda, že jsme se poznali, že?..." zvýšila jsem na něj hlas, a když jsem kolem něj procházel, abych si dala blok na stůl, tak mě chytil za zápěstí a vzal mi ho. Otevřel ho na té stránce se ztrácející se postavou.
"Pěkné." řekl a odhodil blok na stůl. Chytl mě pevněji za zápěstí a přitáhl si mě. Vzpírala jsem se, ale byl silnější. Jaké překvapení. Díval se mě do oči a á musela mít zvednutou hlavu, abych na něj viděla.
"Jo byl to můj brácha. Udělal jsem něco špatně v práci a proto mám teď modřinu pod okem. Vím, kde jsi. Jsme propojení! Sledovali nás moji lidé. Ne, nebyla to náhoda, že jsme se poznali, ale já si tě vybral. Co, co mělo znamenat ve skladě?" při poslední větě se usmál.
"Jak, že sis mě vybral?! Tvoji lidé? O čem to mluvíš? Jaká práce? To všechno! Jak se tam objevil Max!" Kladla jsem mu moc otázek. Zamračil se..
"Max?"
"Tak si mu řekl!"
"Je to přezdívka, ale myslel jsem si, že jste se seznámili trochu víc.."
"Jako jak?!" vyštěkla jsem na něj a snažila se mu vykroutit ze sevření. On se mnou, ale praštil o zeď vedle okna.
"Co já vím co jste spolu dělali!" to bylo poprvé co na mě zvýšil hlas.. On snad žárlil? Ale na co? Musel jít pryč... ahá..
"Nic jsme spolu nedělali! Co si o mně myslíš?" opřel si hlavu o zeď vedle mojí hlavy.. nadechnul se a podíval se mi přímo do očí..
"Nemysli si, že se mu nelíbíš! Moc dobře jsem viděl, jak se na tebe dívá!" kousla jsem se do rtu.
"Nic se nestalo." klidně jsme odpověděla.
"To jsem rád." sjel svoji rukou po mých bocích až na konce mého trička, který vyhrnul. Vytáhla jsem mu tu ruku.
"Neměl bys tu být." další z jeho úsměvů.
"Já musím. Musím tě ochránit."
"Nemůžeš přestat mluvit v hádankách?"..."Pusť mě!!" povolil sevření a já odešla k posteli.. "Proč mi pořád jenom lžeš? Vysvětlíš mi co se to tady děje? Proč mě musíš chránit? Proč to na mě jenom hraješ?" Neotočila jsem se..
"Co na tebe hraju?!"
"Že o mě máš starost nebo já nevím co všechno!" ani jsem se nestihla otočit a už jsem ležela na posteli a on na mě. Nohy jsem měla zaklíněné v těch jeho, abych nezačala kopat a ruce mi držela nad hlavou. Naše obličeje se skoro dotýkaly...
"Ty nevíš co já hraju nebo ne! Měla by sis začít dávat pozor na to co říkáš!!" dával si pozor na svoji výslovnost.
"Prčo mi to neřekneš na rovinu?"
"Ještě je brzy! Dokud je čas..!" Jaký čas?
"Co? Na co čas?! Bene! Prosím!" nějakou chvíli se na mě ještě dívala pak se zvedl a šel na druhou stranu pokoje, kde se opřel o zeď.
"Bene." ...ticho..já se zatím zvedla, ale pořád jsem seděla na posteli a dívala pozorovala ho. "Takhle mi už nikdy neříkej!" Zvedl se a šel k oknu. Odhrnul závěsy a záclonu a otevřel okno. Sedl si na parapet a podíval se ně mě.
"Zase někdy přijdu." Stoupla jsem si.
"Kam jdeš?! Proč jdeš pryč?!" nevěděla jsem co mám dělat..
"Nějak jsem si tě oblíbil Zoey"... poslal mi vzdušný polibek a zmizel, ale než jsem doběhla k oknu byl fuč. Stála jsem tam, ale už jsem jenom slyšela nastartovat auto a pak nic...


Zoey Attack!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Věříte na osud?

Ano !
Někdy..
Ne!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama