9. Jsem tu jen náhodou..

23. května 2012 v 19:00 | Zoey Attack! |  Neopouštěj mě..

Neměla jsem tu být!



Pořád dokola jsem si přehrávala co se v sobotu stalo. Bylo okolo 6 hodin večer, ale já na školu neměla ani pomyšlení. Najednou mě napadlo, že si o něm zjistím něco víc, ale něco mi říkalo, že to není dobrý nápad. "Snad mi všechno jednou vysvětlí." Pomyslela jsem si a uklidila si poslední knížku do police. Neměla jsem co dělat, tak jsem si začala rovnat knížky. R, Ř, S.. mezitím co jsem si v hlavě opakovala abecedu, tak někdo zazvonil. Seběhla jsem ke dveřím a prudce otevřela, možná až příliš....
.........................................................................................................................................................................
"Maxi?!" stála jsem ve dveřích s otevřenou pusou.
"Taky tě rád vidím Nino!" přidal k tomu ještě svůj úsměv a vypadalo to, že má dobrou náladu. Dívala jsem na něj se zdviženou hlavou. Byl už přebarvený, takže měl celou hlavu černou. Vlastně byl celý v černém kromě trika to měl tmavě modré s potiskem. Stál naproti mě, ruce v kapsách a já na něj pořád civěla.
"Jsi v pohodě?" zeptal, ale jako by neznal sám odpověď..
"Jo! Jenom nechápu co tady děláš..."
"Co mě takhle pozvat dál?" ani to nedořekl a odstrčil mě od dveří.
"Nevím, jestli to je dobrý nápad!" bylo už pozdě na výmluvy a stál naproti mě v hale.
"Potřebuju s tebou mluvit, ale to vyřešíme v autě, takže si vem boty a jedem." musela jsem se opřít o zábradlí u schodů, když mi to sděloval.
"Proč? Co se děje?" uvědomila jsem si, že mám na sobě pořád ještě pyžamo, takže bez převléknutí se to opravdu neobejde.
"Mám tě přivést za Benem." při jeho jméně se tak zvláštně ušklíbl.
"To nemůže přijít sám?" vypadalo to, že ho moje otázka překvapila.
"Ale copak? Vy jste se snad pohádali?" smál se a já měla sto chutí ho vyhodit ze dveří. Ne, že bych toho byla schopná.
"Do toho ti nic není!"
"To se pleteš! A měli bysme už jít, tak pohni!"
"Není! A dokud mi neřekneš co se děje, tak nikam nepojedu! A mimo toho nejsem oblečená!!" zamračil se.
"Dávám ti 5 minut potom to půjde po zlým!" vrhla jsme na něj svůj nejvražednější pohled co jsem dovedla a šla do schodů. Max mě, ale chytil za ruku a škubl se mnou.
"Nino. Nemyslím to s tebou špatně, ale on byl první." díval se mi do očí a já se mu vytrhla z ruky a utíkala po schodech do pokoje, kde jsem se zamkla. Opřela se o dveře a přemýšlela co dál. Přešla jsem ke skříni a vytáhla z ní bílé dlouhé tílko a dlouhou kostkovanou košili. Oblékla si je a na nohy si navlékla krajkové legíny a černé conversky. Učesala si vlasy.
V té chvíli už Max klepal na dveře....
"Nemáme moc času! Už pojď!"
"Já s tebou nikam nejdu!" zkoušela jsme co vydrží.
"Dopadneš špatně!" to varování jsem jako přeslechla a otevřela dveře a začala na něj ječet...
"Nikam s tebou nepůjdu dokud mi neřekneš co se to tady děje a co jste vy všichni zač!!" zívl a prohrábl si vlasy.
"Už půjdeš?"
"NE!" docela jsem ho litovala, jak musel poslouchat jak na něj štěkám a řvu. Nejspíš mu došla trpělivost a chytl mě za ruce a přitáhl si mě, vzal mě za trup a hodil si mě přes rameno. Mohla jsem do něj mlátit, jak jsem chtěla, ale s ním to ani nehlo. Vchodové dveře zavřel kopnutím a my už stáli u jeho auta. Porsche? Počkat! Kolik mu může být? Jak si někdo jako on mohl vydělat na Porsche? Položil mě na silnici vedle svého černého nablýskaného auta a otevřel mi dveře.
"Tohle byla jen malá ukázka co se stane, když neuděláš co ti řeknu" strčil mě do auta takovou silou, že jsem se stihla praštit do hlavy. Zcela nadšená jsem si zapla pás a Max nastartoval auto. Jeli jsme okolo 20 minut a já už to ticho nevydržela...
"O čem si se mnou chtěl mluvit?" podíval se na mě, ale hned se otočil zpět.
"Na tom už nezáleží. Nemá to cenu."
"Všechno má cenu! Co to bylo?" ptala jsme se dál. Povzdechl si.
"On si tě vybral jako první, ale kdybych byl rychlejší, tak bych to byl já." Nejspíš mu ucházelo, že vůbec netuším o čem to mluví.
"V čem si měl být? Jak si mě vybral jako první?" neodpovídal a my už zatáčeli nám dobře známému skladišti. Vypnul motor, vytáhl klíčky ze zapalování, odepnul si pás a otočil se na mě. Já mu do obličeje neviděla, ale on mě ano.
"Ty si myslíš, že je tohle všechno jenom náhoda? Že ses mu líbila a on tohle všechno teď dělá? Měla si být moje!"
"Co dělá? Mě nic neřekl! Nikdo mi nic neřekl!" chvíli ještě zůstal sedět a pak vystoupil z auta. Já ho následovala.
"Maxi! Co se děje?" neotočil se a já ho doběhla a chytla za ruku a předešla ho.
"Proč mi nic neřekneš? Proč mi to tajíš? Co všechno je náhoda?"
"Musíme jít! Na otázky zbyde čas později. Možná.."
"Jak možná?" byla jsem neodbytná!
"Když ti teď líbím, že ti na to odpovím potom, když to nepochopíš, tak přestaneš?"
"Jak ti můžu věřit?" dlaně mi položil na tváře a políbil mě. Jen krátce, ale přeci to udělal.
"Stačí?" zeptal se mě a odtáhl se.
"Pro teď.." odpověď ho uspokojila a my šli dál do tmy, až jsme přišli před obrovské plechové dveře před kterými jsme se zastavili.
"Ničeho se neboj jsem s tebou, ale nelekni se toho co tam uvidíš!" chytl mě za ruku a otevřel dveře. Bylo tam mírně mírné osvícení od starých světel na vysokém stropě a my šli dál a dál.. Vedl mě před sebou čím víc kroků jsme udělali tím více jsme slyšeli hlasy a křik. Bylo to více lidí najednou a já se začal bát. Max to poznal a chytl mě pevněji. Zastavili jsme se přede dveřmi s nápisem. "Nepovolaným vstup zakázán!" A já se nad tím v duchu usmála. Max otevřel dveře a společně jsme vešli do místnosti plné neznámých tváří kromě jedné. Té Sebastianovi....

Zoey Attack!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Věříte na osud?

Ano !
Někdy..
Ne!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama