6. Musím tě chránit za každou cenu!

18. května 2012 v 20:27 | Zoey Attack! |  Neopouštěj mě..

Musím tě chránit za každou cenu!
Proč?
Protože jsi předurčena!





Bylo pár minut po šesté hodině a já zrovna vycházela ze dveří. V ruce jsem držela mobil a snažila jsem si obléct svoji bundu, kterou jsem si zapla až za brankou. Většinu času před mým odchodem jsem strávila před zrcadlem a před poličkami s oblečením a botami. Zvolila jsem černé roury, černé tílko a na to neonové volné triko s odhalenými rameny, ještě černou mikinu a moje oblíbené tenisky. Ještě jsem si upravila svoje rozpuštěné vlasy a vydala se na cestu. Ubíhala celkem rychle. Šla jsem podél silice, takže jsem jen vnímala auta co kolem mě projížděla. Před parkem jsem se zastavila a ještě si skontrovala mobil. Nadechla jsem se a zamířila doprostřed, když jsem došla k altánku a vyšla schody..nikoho jsem neviděla. Rozhlídla jsem se,ale nic. Šla jsem směrem k lavičce, ale najednou mě někdo ze zadu chytl za předloktí a otočil k sobě.
"Chyběla jsi mi!" v té tmě nebyl skoro vidět ani se nedivím. Celý v černém a na hlavě měl kapucu.
"Kde jsi byl?! Hledala jsem tě!" zasmál se a chytil mě za pas a přitáhl si mě blíž k sobě.
"Najdeš mě jenom, když budu chtít já!" myslím si, že se v tu chvíli usmál, ale v té tmě jsem neviděla jeho úsměv..
"O čem to mluvíš?" pomalu jsem začala couvat a on mě následoval, až ke sloupu o který mě opřel..."jako minule" pomyslela jsem si..
"Děláme něco zakázaného. Něco co se nemělo nikdy stát a do čeho ses, teda.. do čeho jsem tě neměl nikdy zaplést!" mluvil vážně, ale tehdy jsem nechápala..
"Ale my neděláme nic špatného!" Bránila jsem nás. Chytil mě za boky a já mu dala ruce za krk a jediným pohybem mu sundala kapucu. Až teď jsem si všimla jak je celý napjatý a pořád se dívá za mě.
"Ani nevíš, jak moc jsi v nebezpečí. Já tě potřeboval vidět!" Jednou rukou si sáhl na krk a chytl tu moji a sevřel ji.
"Co se děje?"
"Až ti řeknu, abys utíkala uděláš to?" ještě jednou se na mě podíval a já mu sundala tu druhou ruku z krku.
"Proč....." nedořekla jsem ani větu. Trhl se mnou a chvíli mě táhl za sebou, než jsem pochopila, že bych měla utíkat.
Běželi jsme přes celý park, podchodem a prokličkovali několik ulicí. Nevěděla jsme co se děje ani kam mě to vede. Zastavili jsme až za rohem jedné stinné ulice.
"Jsi v pořádku?" zeptal se, ale pořád mě nepustil. Celou cestu mě držel za ruku.
"Jo dobrý.." rozešli jsme se na konec té ulice. Nepoznávala jsem to tu, ale nechtěla jsem ho se ptát, když jsme došli na konec, tak tam bylo staré skladiště, které nikdo nepoužívá už léta. Prolezli jsme dírou v plotě a vedl mě stále dál. Zastavili jsme se až v protějším rohu, kde byly různé dřevěné palety a svítila tam jedna lampa. Vrhala dost světla na to, abych viděla před sebe a kam jdu.
"Proč jsme tady?" zeptala jsem se a doufala, že to nevyzní moc blbě..
"Tady jsme v bezpečí neboj. Chvíli tu zůstaneme." konečně mi věnoval ten jeho kouzelný úsměv. Pustil mě a já si promnula ruku. Šel k jedné velké dřevěné krabici z mnoha, které společně tvořili řadu a opřel se o ni. Byla mu tak po pas. Zkřížil si ruce a podíval se na mě. Stála jsem na místě a věnovala se svému ohrnutému a špinavému rukávu.
"Pojď ke mně!" natáhl ke mně ruku a já se rozešla. Chytla jsem se ho a on mě opřel o krabici vedle a sám si stoupl naproti mně.
"Vysvětlíš mi něco?" byla mi docela zima, ale soustředila jsem se na něco jiného.
"Teď ne. Dokud ještě nemusíš nic vědět.. ještě ne." vysadil mě na krabici a přikopl si jinou o dost menší, na kterou si stoupl. Teď jsme byli ve stejné úrovni v obličeji. Hlavou mi jen probíhaly otázky typy: "Co se to tady děje? Proč mi nic neřekne?!" Posledních pár minut svobody.....

Zoey Attack!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Věříte na osud?

Ano !
Někdy..
Ne!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama