17. Řekni pravdu.

12. července 2012 v 12:05 | Zoey Attack! |  Neopouštěj mě..

Světlo vždy neznamená dobro a temnota vždy neznamená zlo!!



Připadala jsem si zvláštně, když jsme vstoupili do úzké chodby a Dennis za námi zavřel. Bylo to tu podobné jako ve skladišti, až na tu šířku. Dennis mě předešel a vedl mě dál dokud jsme nedošli k dalším úzkým dveřím, které mi otevřel. Za nimi se ukrývala místnost velká okolo šesti metrů čtverečních a ve zdech bylo zasazeno nespočet dveří úplně stejných jako ty, kterými jsme sem přišli.
Lišily se jen proužkem. Jedny měly červený, druhé zelený.. některé neměly žádný. Připadala jsem si jako v nějakém sci-fi filmu a nemohla jsme uvěřit, jak je možné, že je tu tolik prostoru. Dennis mě chytl za mé černé spuštěné kšandy a táhl mě směrem ke dveřím s červeným pruhem. Působil na mě jako gentelman, protože mi pokaždé otevřel dveře, ale za dveřmi byla jen další chodba a dveře s další chodbou, zdi ve kterých byly zasazené dveře. Jednou jsme sešli poschodí, které činilo 22 schodů, jak jsem napočítala, ale to bylo vše. Nic zvláštního. ........................................................................................................................................................................
"Dennisi promiň, ale můžeš mi prosím říct kam to jdeme? Jsou to jen nekonečné chodby!" zeptala jsme se.
"Psssssssst!!!" otočil se na mě. "Jsi strašně nedočkavá, ale už tam budeme!" odpověděl.
"Co tam bude? Mám takový zvláštní pocit." chytla jsme ho za rukáv u bundy, ale nevšímal si toho a šel se mnou dál. Po chvíli mi, ale přeci odpověděl. "Nedivím se tomu, že se u necítíš dobře. Přeci jen bych tě měl varovat. Doufám, že máš silný žaludek." poslední část věty spíše zašeptal.
"Silný žaludek? Hm?!"
"Uvidíš sama, ale slib mi, že nebudeš hysterická!" zrovna jsme došli před jedny ze dveří a chytl kliku.
"Slibuji!" nebyla jsem si jistá váhou toho slibu. Nebyl, ale dost rychlý. Někdo z druhé strany dveře rozrazil, tak že Dennis dostal docela pěknou ránu do obličeje. Oba jsme ustoupili a Dennis si ještě držel nos.
Poznala jsme ho okamžitě. Byl to George. Jeho nos bych poznala opravdu i za tmy. Měl extrémně vyhublý obličej, ve kterém teď byl i vztek.
"To tu dělá?!" osopil se George na Dennise.
"Jednou se to dozvědět musí!" bránil se Dennis, ale George si ho jen s úšklebkem prohlížel.
"Není to tvoje věc a teď padejte oba dva!" pokynul hlavou a já následovala Dennise, který se otočil.
Neodvážila jsme se otočit, ale cítila jsem Georgův pohled za námi. Dennsi mě vyvedl zpět do skladiště palet a za celou dobu nevydal jedinou hlásku ani na mě nepohlédl. Prokličkoval mezi paletami a zamířil do první haly, kde jsme se setkali. Sedl si na lavičku a já ho následovala. Bylo mi jasné, že pro dnešek je "dobrodružství" konec, ale...
"Co si mi chtěl ukázat?" zeptala jsme se.
"Trosky co zbyly z lidí." tvář si schoval v dlaních.
"Už dlouho čekám, kdy se dozvím, co tohle všechno má být. Nevím proč, ale ani mě nenapadlo jít na policii nebo něco. Všichni jste si, tak podobní.. Dennisi.. prosím."
"Ben ti doopravdy nic neřekl?" pohlédl na mě.
"Ne."
"Neměl bych, ale.."
"Ale?" co myslel tím ale?
"Nevím co se stane, až se to dozví Ben.." pousmál se.
"Myslíš si, že mu to George řekne?" to by si určitě nenechal ujít.
"Odkud ho znáš?!" pohlédl na mě.
"Jednou jsem ho...potkala..."
"Kde?!"
"V jednom skladišti s Benem a Maxem."
"Hm..."
"Proč?!" nechápala jsem.
"Co jsi v to skladišti dělala?!"
"Max pro mě přijel a odvezl mě tam..já vlastně ani nevím proč, ale když jsme přijeli, tak byl Ben od krve a byla tam i nějaká holka, kterou potom odvedli!" nevím proč, ale začínala jsme mu věřit. Snad více, než Benovi nebo Maxovi.
"Kolik jich tam bylo?!"
"Dvacet nebo třicet... nevím, nepočítala jsme to."
"Něco se chystá. Hele.. ta holka...?" protáhl se.
"Blond, vyhublá, zanedbaná.. Ben říkal něco v tom smyslu, že jí nemůžou nechat umřít.."
"Troska..." kýval hlavou, když to říkal.
"Co to znamená?"
"Ve společnosti skončila. Nejspíš i v životě."myslel to vážně a já měla zvláštní pocit.
"Nevím proč, ale kdykoliv jsem s zeptala Bena o co tu jde, proč se dějí tyhle věci a proč jsme do toho zapletená, tak mi nikdy neodpověděl. Teď si uvědomuji, že vlastně nevím proč...on se manipuluje. Vždy ho poslechnu a nijak se nebráním. To samé je s Maxem. Normálně bych šla na policii. nebo bych to někomu řekla, ale co tu vlastně mezi nimi děláš ty?" nevěřila jsme, že jsem to řekla člověku, kterého sotva znám, ale měla jsem pocit, že mi důvěřivě a já jemu taky. Podívala jsem se mu do očí, ve kterých se zaleskly slzy.
"Poskoka, vlastně.."
"Co vlastně?"
"Čekám na křída."
"Ehm?" snažila jsem se to chápat, ale bylo to nad moje myšlení.




Zoey Attack!

















 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Věříte na osud?

Ano !
Někdy..
Ne!

Komentáře

1 Vendy Vendy | Web | 13. července 2012 v 19:34 | Reagovat

To vypadá docela dobře, ale konec je otevřený, jakoby mělo být pokračování. Bude?

2 *Zoey* *Zoey* | Web | 14. července 2012 v 15:34 | Reagovat

Tohle je vlastně pokračovaní příběhu ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama