19. Nemohla jsem mu pomoct..

23. července 2012 v 18:37 | Zoey Attack! |  Neopouštěj mě..

"Prosím.."
Cože? Já tě neslyším..



Seděla jsem v chodbě na okně naší školy. Byla tu tma a já mohla rozeznat jen siluety zdí a jejich záhyby. Sem tam se odrážel svit měsíce od skleněných vitrín. Bylo tu hrobové ticho. Netikaly tu ani hodiny, které jinak slyším na každém kroku. Slezla jsme z okna a bosýma nohama dopadla na studenou zem. Neslyšně jsme šla směrem k východu, před kterým byla velká místnost, která rozdělovala školu na několik budov a oborů. Postupovala jsem stále dál, ale při každém dalším kroku mi ztěžkly nohy. Najednou mě zachvátil divný pocit, že mě někdo pozoruje. Došla jsem doprostřed místnosti, kde se od země odrážel mozaikový strop. Slyšela jsem něčí dech, ale nikoho jiného jsem neviděla. Udělala jsme krok dopředu, ale šlápla jsme do kaluže. Tekutina do níž jsem šlápla mě pálila na nohou. Byla to krev. Kapal v pravidelném intervalu seshora. Vzhlédla jsme ke stropu, který byl popraskaný a omítka byla sloupaná. Štěrbinou uprostřed stropu kapala na zem krev, kterou jsem pořád cítila na svých chodidlech. Okolo štěrbiny stékala po zdech také a tvořila obrazce.
Podívala jsem se zpět před sebe a v kaluži krve ležel Sebastian. Sípal, ale já se najednou nemohla pohnout z místa, abych mu pomohla. Otočil se a já viděla jeho výraz bez života. Jen hýbal rty a já slyšela: "Prosím.." Nemohla jsem udělat jediný pohyb. Jen jsme cítila svou jedinou slzu, která mi stekla po tváři na zem a tam se smísila s krví. Ben mě pořád prosil, ale nikdy jsem neslyšela konec věty, jen prosím.. Místnost se ochladila. Otočila jsem se a vedle mě stála vysoká postava. Nedokázala jsem rozeznat její rysy, ale něco mi říkalo, že ji znám. Byl to muž. Postava se rozešla směrem k ležícímu Benovi. Zastavil se před ním a Ben ještě zvýšil své úsilí mi sdělit svou prosbu. Postava muže proti němu natáhla ruku v níž měla zbraň. Zazněl výstřel..
.........................................................................................................................................................................
Ztěžka jsme dýchala, oči otevřené dokořán, rychlý tep, kapka studeného potu mi stekla po čele. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, kde jsem. Pomalu jsem se posadila a rozsvítila lampu. Promnula jsme si oči a odhodila ze sebe deku. Šla jsem k oknu a sedla si na něj. Dívala se z okna a zaměřila se na měsíc. Jeho svit rozzařoval mou kůži. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, než Sebastiana. V hlavě mi probíhal ten sen pořád a pořád dokola. Schovala jsme svou tvář do dlaní.
Je v pořádku? Žije vůbec? Vrátí se? Vrátí se pro mě jak sliboval? Na žádnou otázku jsme si nedokázala odpovědět. Znala jsem ho teprve několik týdnů, ale věděla jsme, že je pro mě důležitý z mnoha ohledů. Bylo to sice teprve několik hodin co jsem odešla od Dennise, ale on mi taky nedokázal odpovědět na nic. Opřela jsem si hlavu o studené sklo okna a dívala se na nebe. Třeba v tuhle chvíli dělá to samé..

Zoey Attack!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Věříte na osud?

Ano !
Někdy..
Ne!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama