20. Ach ta nenápadnost..

2. srpna 2012 v 19:00 | Zoey Attack! |  Neopouštěj mě..

Nic jiného, než tam jít mě nenapadlo..


Minuty, hodiny, dny, týdny ubíhaly jako voda. Každý den ten samý stereotyp, škola, koly, stáj nebo hodiny tance. Prázdný dům. Sny nebo noční můry, které se pořád opakovaly. Byla jsem ráda, že jsem mohla mluvit se svými přáteli nebo někam jít, ale nejvíce by mě uklidnilo, kdybych věděla, že je Ben v pořádku. Denise jsem od toho večera neviděla. Sice mi řekl, že se mi musí chvíli vyhýbat, ale měla jsem takové zvláštní tušení. Byl konec března, což znamenalo, že ubyla polovina doby, kdy neuvidím Sebastiana, ale Max mi slíbil, že přijede dřív. ,,Sliby chyby." Pomyslela jsem si.
Zrovna jsem vycházela z obchodu a snažila se si otevřít plechovku coly. Byla bych do toho zabraná ještě dlouhou dobu, kdybych si nevšimla George. Hezky rychle jsem zaplula zpět za dveře obchodu a narazila do staré paní, která si neušetřila své poučení o tom, abych dávala pozor.
Mám jen pár možností. Buď půjdu úplně v klidu jiným směrem a doufat, že si mě nevšimne. O tom pochybuji. Můžu tu taky zůstat a počkat dokud neodejde, ale tahle možnost se mi moc nelíbí. Co třeba vyzkoušet moji vlastnost se rychle dostat do problémů? Budu ho sledovat. Třeba zjistím něco užitečného a nebo zjistím jen jeho oblíbenou značku cigaret, ale adrenalin je silná "droga". Při téhle myšlence jsem se musela usmát. V tu chvíli jsem ucítila můj čerstvě píchlý septum z minulého týdne a úsměv mi povadl. Mezitím co jsem si plechovku hodila do batohu, tak byl George už dost daleko na to, aby neslyšel mou nemotornou chůzi, když se snažím být nenápadná.
Vzdálenost mezi námi se zkracovala, protože se mi ztrácel., takže jsem se musela přiblížit. Můj tep se, ale zrychloval. Pořád kličkoval, takže jsme neměla ani ponětí kam směřoval. Přibližovali jsme se, ale k podchodům. Do jednoho z nich zamířil a já počkala, než vyjde na druhé straně, ale nikdo nevycházel. Ta skutečnost, že na druhé straně vcházel můj spolužák Patrick mi nepřidala na klidu. Nikdy jsme se spolu nijak zvlášť nebavili, ale nevyhýbali jsme se sobě.
Zmizel v podchodu a mě nenapadlo nic jiného, než se nahrnout do podzemí.
V tu chvíli mi ani nedošlo, že bych mohla počkat, až vyjde. Naštěstí jsem si uvědomila brzy, jak jsme hlasitá a snažila se našlapovat po špičkách. Opatrně Jsem nahlídla za roh pod schody a schovala se ve stínu, který vytvářely. Viděla jsem George, jak se opírá o stěnu a zírá do stropu. V pravé ruce poklepával cigaretu a levou se podrbal na krku. Vydechl kouř a já svou pozornost přesunula k Patrickovi, který stál naproti němu a nervózně přešlapoval z jedné nohy na druhou. Měl ruce v kapsách a díval se do země a to mu na důvěryhodnosti nepřidalo. Vůbec jsem nechápala co by ti dva mohli mít společného.
Gerge byl prostě Georgie a asi ani nemá cenu ho dál rozebírat. Zato Patrick byl kluk co miluje, když je středem pozornosti. Holky se kolem něj motají a on si užívá svou popularitu. Znám ho od začátku střední školy, kdy jsme si docela rozuměli, ale potom se chytl party našich "oblíbenců" na škole. Tráva tam je na denním pořádku a myslím si, že trávou to tam nekončí. Od té doby se svým způsobem uzavřel a odtáhl se. Už se mnou nemluvil a sotva mě pozdravil. Bylo mi líto, když si mě začal dobírat. Myslím si, že ho spíš přinutili jeho parťáci, ale jak se dostali oni dva k sobě?
………………………………………………………………………………………….
,,Nějaké otázky červe?" zeptal se George.
,,A-asi ne." Vykoktal ze sebe Patrick.
,,Měli jste k sobě blízko. Ty pomůžeš mně a já tobě. Dávej, ale pozor. Je chytřejší, než vypadá."
,,Já to zvládnu. V pohodě!"
,,Proč ti nevěřím?" zavrčel George a odhodil zbytek cigarety.
,,E?" Patrick byl evidentně v rozpacích.
,,Jeden už to podělal a další chyby NE-STR-PÍM! Na pár týdnů jsme ho odstřihl, ale čas utíká, takže.." pokračoval George.
Nemohla jsem je, ale dál poslouchat, protože mi začal zvonit mobil. Rychle jsem ho vytáhla a doufala, že to bylo včas. Vypadalo to, že si ničeho nevšimli, když jsem se podívala přes roh. Vrátila jsme se ke svému telefonu a vypla si vyzvánění.
Kdyby můj telefon tolik neodporoval, tak bych si všimla dřív, že nastalo úplné ticho. Nastražila jsem uši, ale bylo hrobové ticho. Dala jsme si mobil do kapsy a pomalu se otočila a podívala se za roh. Krev se mi skoro zastavila v žilách.

Zoey Attack!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Věříte na osud?

Ano !
Někdy..
Ne!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama