23. Ona se nás bojí..

1. září 2012 v 22:32 | Zoey Attack! |  Neopouštěj mě..

Nechci být jedna z nich..
Musíme jí pomoct..



Hodiny v hale právě ukazovaly 16:02, kdež nám skončila poslední hodina a všichni se hrnuli ven. Patrick už na mě čekal u skříňky a povídal si s nějakým klukem, když jsem tam došla. Všiml si mě a kývl na pozdrav. Tohle gesto jsme opakovala a vzala si vestu. Zavřela jsem skříňku. Daniel se o jednu opíral a začínal být nervní.
,,Kam půjdeme?" zeptala jsme se ho.
,,Uvidíš." Jeho odpověď zněla jasně, takže jsem se dál neptala. Vyšli jsme ze školy a šli dlouhou cestou, za kterou jsme prohodili jen pár slov. Nechtěla jsem se vyptávat, protože by mi stejně neodpověděl. Většinu cesty jsme byli ticho. Podle mého odhadu jsme šli dobrou půl hodinu a mně začínalo docházet kam jdeme. Vedl mě do staré cihelny. Vypadalo to, že je prázdná a přesvědčila jsem se o tom, když jsme vešli.
,,Tudy." přikázal a vedl mě do další haly. Následovala jsem ho. Bála jsme se, že se tady někdo může kdykoliv objevit. Dovedl mě ke stejným dvířkům jako Dennis. Palety byly už oddělané.
,,Až po tobě." řekl a otevřel mi.
,,To není dobrý nápad." Nevím, jestli jsem se snažila přesvědčit jeho nebo potlačit vlnu zvědavosti uvnitř mě.
,,Proč?"
,,Kdykoli nás někdo může chytit."

,,Věř mi, že v tuhle dobu tady nikdo není." přesvědčoval mě.
,,Nahoře možná ne, ale co dole?"
,,Jak víš, jak to tam vypadá?" opáčil se.
,,Hm. Řekněme. že jsem viděla určitou část, ale dál se prosím už neptej."
,,No dobře, tak jdeme." rozkázal a já vešla na mně známé místo. Byl tu pořád takový chlad. Patrick za námi zavřel a předešel mě. Šla jsem za ním. Šli jsme stejnou cestou jako s Dennisem. Stejné chodby, dveře, chodby.. Beze slova jsme došli do místnosti se spoustou dvěří, ve které jsem se ocitla už předtím a jsem si naprosto jistá, že jsme šli stejnými dveřmi jako s Dennisem. Neorientovala jsem se už v jaké části se ocitáme.
,,Víš nechci nějak to..., ale jak víš, kde jsme? Nebo, že tu nikdo není?" zeptala jsme se ho, když se zastavil u jedněch dveří.
,,Nejsem tu poprvé." otočil se na mě.
,,To jsme pochopila."
,,Vlastně sem chodím pravidelně." dovysvětlil.
,,Proč?" chtěla jsme vědět víc.
,,Moc otázek a málo odpovědí. Neříká ti to něco?" zeptal se mě. Nevěděla jsem přesně kam tím směřuje, ale ano. Něco mi to opravdu říkalo.
,,Možná." Moje odpověď nebyla zcela jasná.
,,Myslím si, že tu už budeme. Počítal jsem dveře, takže.." odmlčel se. ,,Než tam vejdeme, tak ti chci říct, že tohle nikdo neví a vlastně ani pořádně nevím proč ti to ukazuji." podíval se mi do očí a pokračoval. ,,My dva moc společných věcí nemáme, ale jednu přeci." dopověděl větu, ale neřekl mi co myslel tou společnou věcí. Otevřel nám dveře a my vstoupili do místnosti. Byla velká asi jako menší třída ve škole. Na každé straně byly mříže. Vlastně cely, ale my se rozešli k té naproti nám, která jako jediná nebyla prázdná. Zastavili jsme se těsně před tyčemi. Všimla jsem si pohybu v rohu. Ucukla jsem.
,,Neboj se. Ona z nás má větší strach. Myslí si, že jsme jedni z nich, což je u tebe skoro pravda." skoro mě uklidnil.
,,Ona?" Jeho poznámky na mě jsem si zatím nevšímala.
,,Hm." přikyvoval.
,,Kdo je to?" opatrně jsem vyslovila otázku. Dal si načas, než mi odpověděl.
,,Moje sestra." V tu chvíli se ve mně málem zastavila krev, ale má snaha zachovat klid se vyplatila. Přemýšlela jsem o tom, co mu na to říct.
,,Nevěděla jsem, že máš sestru."
,,Já ji vlastně ani neznal, když si to tak uvědomuji." skrčil se a rukama se chytil mříží. Udělala jsme totéž.

,,Proč mi to ukazuješ? Tohle má se mnou nějakou spojitost?!"
,,Tak nějak."
,,Co jí je?"
Neodpověděl.
,,Jak se sem dostala?" Musím něj vytáhnout víc, i když je to nepříjemné, ale on ví víc,, než já a řekneme mi toho třeba víc, než ostatní. Uvědomila jsme si, ale až moc pozdě, že tohle není ode mě hezké.
,,Promiň." omluvila jsme se mu.
,,To nic. Já bych se taky ptal." Chvíli byl ticho a pak mi vše začal vyprávět úplně od začátku.

,,Byli jsme si vždycky opravdu blízcí. Je starší, takže se mě většinou zastávala před klukama, ale nebyl to vždy dobrý nápad. Byla to prostě moje ségra. Přišla puberta a ona začala dělat hlouposti. Chytla se špatné party. No, však to znáš. Horší bylo, že začala chodit s Georgem." při vyslovení jeho jména se na mě podíval a já mu pohled oplatila. Neví proč, ale tahle informace mě nechávala chladnou.
,,Nebavili jsme se spolu a potom.. odešla. Byla už plnoletá, takže rodiče s tím nic nezmohli. Hledali ji, ale marně. Neviděl jsem ji přes dva roky, proto jsem se nikomu nezmínil. Nedávno mě vyhledal George a ukázal mi ji. Teda to co z ní zbylo. Řekl, že jestli půjdu na policii, tak se jí něco stane.Bál jsem se, takže jsem nikomu nic neřekl. Chodím sem za ní a on to ví.Říkal, že to už moc dlouho nevydrží a zemře. Prý ví, jak jsme si byli blízcí a trochu toho soucitu v něm taky zůstalo. Proto mi o ní řekl. Nedává jí víc, než pár měsíců s já se bojím co "pár měsíců" znamená." zaleskly se mu oči. Kousla jsme se do rtu. Nechala jsme ho chvíli se vydýchat a položila mu ještě otázku.
,,A co jí vlastně je? Musí existovat způsob, jak ji odsud dostat!" Patrick zatnul čelist a silně sevřel tyče.
,,On mi jen řekl, že je pro ně už odpad. Nemá už cenu. Prý ji udržuje při životě díky drogám. Nic víc mi neřekl a já se radši neptal." seděli jsme tam mlčky a mně začalo něco docházet.
,,Proč si to řekl zrovna mně?!" Otázka zazněla rychle, ale on si dal s odpovědí načas.
,,Včera jsem se sešel s Georgem. Myslel jsem, že se jí něco stalo, ale on mi dal nabídku. Prý může zajistit, aby zemřela doma, když.." povzdech si. ,,Něco o tobě zjistím. Přesněji něco o vztahu s.. jak to říkal? Sebastian?" řekl to správně.

,,Takže jsi na mě ušil past." Už en to, jak tady manipuluje s živím člověkem mě znechucuje. Může zemřít doma? Co to...?!....
,,Takže si na mě ušil past!" ohradila jsme se.
,,Ne! Chci ti jen ukázat, jak bys mohla dopadnout, protože říkal, že je jeden z nich se má vrátit koncem dubna, že má nějaké "neúmyslné" potíže, takže být tebou si užiju. Nevím co má George pořád s tou svobodou, ale pořád říkal, ať si užiju svobody." opakoval po něm. Chtěl mi jen pomoct a já jsme po něm takhle vyjela.
,,Děkuju." poděkovala jsme mu.
,,Budeš potřebovat víc, než mou pomoc." usmál se.
,,Jo to je pravda." přikyvovala jsem.
,,Lauro!" volal na schoulenou postavu, která sebou škubla při jméně.
,,Lauro!" zkusil to znovu. Osoba- tedy Laura se napřímila a odhodila ze sebe něco, co by se mohlo nazývat přikrývkou. Po čtyřech se k nám pomalu přibližovala a vystoupila ze stínu na světlo. V tu chvíli jsem v ní poznala tu holku , kterou jsem viděla tu noc ve skladišti.
,,Já ji znám." prohlásila jsem.
,,Třeba si ji někdy viděla." konstatoval.
,,Jo, někdy."
,,Vzpomínáš si?" zeptal se.
,,Bohužel"
,,Hm?"
Pozorovala jsem Lauru a v hlavě se mi přehrál ten večer. Max pro mě přijel a odvezl mě do skladiště. Sebastian byl od krve a byla tam- Laura. On ji jen bránil.




Zoey Attack!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Věříte na osud?

Ano !
Někdy..
Ne!

Komentáře

1 Ame Ame | Web | 9. září 2012 v 13:06 | Reagovat

Moc děkuji :) Já vždycky strašně přemýšlím nad tím než něco sepíšu a ráda píšu :) Učitelka na češtinu mi i vždycky říkala, že píšu pěkné slohy, že jsem na ně dobrá, tak v tom asi něco bude :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama