24. Kdo mi vlastně celou dobu chybí?

25. října 2012 v 20:46 | Zoey Attack! |  Neopouštěj mě..

Nezlob se,

ale nevěřím tomu, proč tu jsme na jednom místě..




Po několika dnech jsem mohla konečně o všem popřemýšlet v klidu. Seděla jsem u starého památníku vedle kostela a dívala se kamsi do dáli. Začátek dubna přišel strašně rychle. Zvláštní, jak věci na člověka působí. S Patricka jsem neviděla dlouhých 14 dní. Ve škole je nahlášen jako nemocný. Paradox je ten, že vím o tom, že to není pravda. Musí se schovat před nimi.. Když jsme odešli od jeho sestry, tak mi prozradil, že ji chce odtamtud dostat pryč, ale nechce mě do toho zatahovat. Prý jen stačí, když ho budu před okolím slovně krýt a nebudu to řešit.

Ráno mi od něj přišla sms: OMLOUVAM SE, ALE PAR TYDNU NEBUDU VE SKOLE, TAKZE TI NEPOMUZU VIC. P.



Připadá mi jako bych skládala nějaké puzzle, ale hledám ztracené části. Snažím se je spojit všechny , ale vždy mi kus chybí. Nerozumím snad už ničemu. Nechápu proč jsem, až doteď jsem se nezabírala otázkou co jsem zač. Proč jsme potkala Bena? Proč já? Co má všechno tohle se mnou společného? Jak je možné, že jsme nešla na policii, když vím se tam dole všechno odehrává? Řítím se do pekel...

Chci pomoct Lauře, aby se dostala zpět do našeho světa. Něco mi v tom, ale brání. Ben.. pouhá myšlenka na něj mě odvádí od reality. Znám ho jen krátce, ale pocity, které ve mně zanechává jsou nepopsatelné. Chybí mi jeho přítomnost. Vím, že kdybych tohle všechno šla nahlásit, tak on by měl ty největší problémy..

Jsem přeci jeho svěřenkyně, jak jsem pochopila. Nevím vlastně proč mě má chránit. Nechci se zaobírat otázkou kolikrát jsem to zmíněné proč už použila..

Pak je tu Max. Údájně Sebastianův bratr. Chová se ke mně hezky, ale spíše se přetvařuje. Něco mezi těmi bratry je. Možná, že dokud na to nepřijdu, tak se neposunu dál.

George? Nevím co si o něm myslet. Velký kápo. Nálada je na bodu mrazu, když ho vidím. Přeci jen pořád opakuje, že mu na mě záleží. Zajímavý to fakt.

Dennis. Byla jsem před ním varována, ale ukázalo se, že je jen další jejich obětí.

To jsou snad všichni lidé, kteří mě v tuto chvíli trápí.

Myšlenkami jsem se vrátila zpět do mého světa a hypnotizovala okolí. Vítr s sebou bral spadané listí a kazil mi moji práci s vlasy. Dívala jsem se na mlhu v údolí pode mnou. Místy začínal prosvítat povědomí stín. Postavila jsme se, ale v tu chvíli zmizel. Tak jako se objevil. Začínám mít halucinace, opravdu. Posadila jsem se zpět.

Měla jsem sevřený žaludek a zvláštní pocit. Chci, aby se konečně vrátil Ben. Byla jsem na něj příliš zlá (?).

Povzdechla jsem si a ucítila teplou slzu na tváři. Otřela jsem ji, ale vyrušil mě dobře známý hlas.

,,Úsměv ti sluší víc." pronesl a já se otočila a mlčky ho pozorovala. ,,Víš, že ses za tu krátkou dobu změnila?" pokračoval.

Opíral se o zeď pár metrů ode mě. Přišla vlna pocitů: zklamání, úleva, radost, nedůvěra..
,,A ty jsi pořád stejný." odpověděla jsem, ale věděla, že tímhle jsem neskončila.
Protože přede mnou stál Max.

Zoey Attack!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Věříte na osud?

Ano !
Někdy..
Ne!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama