26. Možnost čeká na skutek..

2. prosince 2012 v 20:36 | *Zoey* |  Neopouštěj mě..

Vrací se mi svět..




Rozešla jsem se směrem k němu. Následovala jeho úsměv a oči, které říkaly ať se nebojím. Ale já strach měla. Vstupovali jsme stále hlouběji do husté mlhy, která nás obklopovala ze všech stran. Snažila jsem se nemysle na to, co jsem tady viděla předtím. Stále šel ode mě vzdálený takových 5 metrů, ale nedokázala jsem ten rozdíl snížit. Když jsem přidala on taky. Vzpínající se rozum, který mi radil, abych se otočila a utíkala zpět jsem slyšela moc dobře. Očima jsem těkala po okolí. Přišlo mi, že jdeme bez cíle. Bála jsem se zeptat na to kam vlastně jdeme. Zastavila jsem se hledící na místy rozrytou zem, zvedla hlavu a podívala se mu do očí, které se mi smály. Nejen jeho oči. Úsměv na tváři a pohrdavý postoj.

V té chvíli jsem neslyšela už nic. Svaly mi ztuhly a já nebyla schopná udělat jeden jediný krok. Nebyla šance se vrátit. Začala mě obklopovat mlha. Max tu už nikde nebyl. Jen nezřetelné okolí. Začaly se ke mně linou první zvuky. Byl to smích. Dětský smích.
Viděla jsem malou holčičku. To děvče se natahovalo k posteli, na které někdo ležel. Stálo na špičkách a něco povídalo starému pánovi, který jí ještě z posledních sil odpovídal. Už se nesmálo. Stařec se na ni ještě usmál. To bylo to poslední co viděla, protože ji kdosi vzal a odnesl z místnosti, do které přicházelo čím dál více lidí. Zavřeli před ní dveře. Nějaká paní ji vzala za ruku a odváděla pryč. Vzpírala se, ale neměla proti ní šanci.
Odvedla ji ven mezi další tři děti, které byli větší. Dva kluci a jedna holka. Menší z kluků na ní začal pokřikovat a smát se jí. To druhé děvče se k němu přidalo. Větší z kluků se na ní jen díval, ale neřekl nic. Oči se jí zaleskly slzami. Otočila se a ze vchodu viděla odcházet skupinu lidí. Rozeběhla se směrem k nim. Zastavila se u jednoho pána a začala ho tahat za rukáv. Jen ji odehnal a všímal si ostatních.
Mlha zaplnila okolí a já ucítila mráz na svých tvářích. Zhluboka jsme se nadechla. S chrčivým nádechem jsem upadla na kolena na vlhkou zem. Max, který mě předešel se skrčil. Obličejem byl v mé úrovni. Jeho oči potemněly. Byly úplně černé.
,,Musíš jít dál." říkal, ale já mu nerozuměla. ,,Ve svých vzpomínkách." vysvětloval, ale já neodpověděla. ,,Vzpomeň si tam, kde se začalo vše měnit." pokračoval a políbil mě na čelo.
Opět jsme se vyskytla v "ničem", které bylo pro změnu úplně černé. Hrobové ticho, které rušil můj dech střídající se s tepem. ,,Kde co mělo začít? Kde to jsem? Chci zpátky. Kam mám jít?" to znělo v mé hlavě.
Max říkal, ať se vrátím tam, kde všechno začalo. Vzpomenout si na něco. Ta holčička. Kam potom šla? Kdo to vlastně byla?
Okolí mělo nádech Šedivé barvy, která se proměnila na bílou. Přede mnou byla dívka. Jela na koni v ohradě, o kterou jsem v tu chvíli byla opřená. Kůň měl havranově černou barvu. Temperament z něj zářil, tak jako klid z jezdkyně. Zastavila se. Upřela zrak kamsi do dáli . Otočila jsme se tím směrem. Dlouhé nablýskané auto před před.. vila je slabé slovo. Bylo to takové obrovské sídlo, které se dědí po generace. Z rozjímaní nad jsem se vrátila k tomu autu, ze kterého někdo vystoupil. Na tu dálku jsme nedokázala jsem poznat o koho jde. Dívka slezla z koně a přivázalo ho za uzdu k ohradě. Sundala si helmu, ze které jí vypadli dlouhé černé vlasy sahající po kyčle. Přelezla ohradu a rozeběhla se směrem k tomu autu. Lidé už zašli dovnitř. Běžela jsem za ní procházela stejnými dveřmi a ani se nemohla zastavit a podívat se na tu obří halu. Běželi jsme dlouhými chodbami, které jsme ani nevnímala. Rozrazila jedny dvojité dveře, kterými se dostala do místnosti, v níž byli muži v uniformách a před nimi seděl starší muž, který zvedl zrak, když prorazila dveře. Stála tam a těžce oddechovala. Vypadala, že ví o co jde. Kroutila hlavou, ale jako odpověď bylo pokyvovaní hlavou staršího muže, který zase sklopil zrak.Až teď jsme si všimla, že má podobné rysy jako já. Možná až příliš. Stejné držení těla..

Otočila se a vyběhla ze dveří. Narazila do další dívky, couvla a chvíli se na ni upřeně dívala. Ta dívka byla jako její starší verze. Mně až moc podobná. Lišila se jen drobnostmi. Měla, ale stejné vlasy jako mám já teď. Celá v černém. Jen byla menší než já, měla jiné oči..
Stále se na sebe dívali, ale po chvilce ji ta menší objala. Druhá udělala to samé. Viděla jsem jedinou slzu, který dopadla na koberec, s tím se místnost proměnila v tolik nenáviděnou mlhu a já se znovu dívala klečícímu Maxovi naproti mě do očí. Byl tak blízko..

Zoey Attack!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Věříte na osud?

Ano !
Někdy..
Ne!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama