27. Jeden nádech nestačí na celý život..

10. prosince 2012 v 20:31 | Zoey Attack! |  Neopouštěj mě..

Naše slzy se v prach mění. Naše krev se z žil vytrácí zpět do pekel..
Tam odkud přišla..




Byl, až moc blízko. Cítila jsem teplo jeho těla a pozorovala zvětšující se zorničku po každém mrknutí. Cítila, jak naše srdce bijí ve stejném rytmu. V hlavě jsem vzpomínala na chvíle před proniknutím zpět do reality. Na dívku, která mi byla, až moc podobná, ale zároveň úplně jiná. Na děvče, které milovalo jízdu na koni..
,,Vzpomínky, které ti říkají co, ale proč teď nech stranou. Musíš znát odpověď na to, kdy a až potom se můžeš ptát dál." znělo někde v dáli, ale neviděla jsem, že by Max udělal jediný pohyb natož, aby něco řekl. Nechápala jsem. Ty lidi co jsem viděla neznám. Nikdy jsem je neviděla a přesto se mnou mají něco společného. Proč?
Zavřela jsem oči a temno se změnilo v místnost. Moje tělo nebylo už moje. Zapomněla jsem na to kým jsem a vrátila se zpět do sídla, ze které pocházela moje poslední vzpomínka. Všechno bylo, tak přirozené. Vše jsem znala. Věděla, kde co je. Věděla jsem, kdo doopravdy jsem.
.........................................................................................................................................................................

Chlad z místnosti, ve které jsem se nacházela mě zcela pohltil., ale nevadil mi. Seděla jsem na mohutném křesle před obrovským psacím stolem a čekala. Počítat knihy, které byly netknuté jíž několik let v knihovně mě už nebavilo. Místnost by možná oživily závěsy, alespoň by to tu nepůsobilo tak netknutě, ale ten koberec je tu..
Z myšlenek mě vytáhl skřípavý zvuk dvojdveří za mnou. Neotočila jsem se, ale jen čekala na to přijde. Vlastně, kdo..to jsem ale věděla přesně. Starší muž mě obešel a sedl si za stůl z druhé strany.

Hlava se mi naklonila doleva a pravý koutek úst se zvedla nahoru. Ten starý muž si promnul vousatou tvář a vlasy, které měl šedivé. Nebyly šedivé věkem, ale jeho životem. Kvůli všemu co zažil.. co zažil kvůli mě. Úsměv z mojí tváře zmizel a já se soustředila na to co mi chtěl sdělit, i když jsem tušila co vlastně..

Podíval se na mě svýma ledovýma očima. Věděla jsem co tenhle pohled znamená. Nemohla jsem se ptát ani nic říct to bylo prostě takové pravidlo, které si nikdo nedovolil porušit.. Opřel se o opěradlo zdobené dřevěném židle a začal.
,,Nino, Nino, Nino.." opakoval mé rodné jméno. ,,Proč? Proč si neposlechla? Mohlo to být jinak." nadechl se. ,,Kdybych mohl, tak to vše vrátím, ale na to jsem krátký. Jsi jen malé dítě, co nepoznalo svět. Bohužel.. svět je příliš velký i na dospělé. Krev, která proudí v tvých žilách je zaprodaná, ale trochu jinak, než si myslíš." pokračoval..
Při jeho poslední zmínce jsem se zarazila. Jako malé mi říkali, že jsem potomek pekel, protože se mnou žádná chůva nevydržela déle, než pár týdnů. Psycholog tvrdil tohle, učitel tamto.,,Je to velice nadané dítě, ale má poruchy chování!" vzpomněla jsem si na slova jednoho učitele. Narážka, kterou jsem před chvílí slyšela ve mně vyvolala spoustu vzpomínek, ale i otázku: ,,Jak zaprodaná?"

Vytáhl s kapsy od obleku kovový řetízek, který jsem okamžitě poznala. Prohlížel si ho v dlaních a podíval se na mě. Pousmál se podal mi ho. Vzala jsem si ho od něj a ponechala ho v dlani.
,,Nech si ho. Patří tobě. Dejme tomu, že je to poslední co nám.. po nich zůstalo. Když ztratíš tohle, tak ztratíš minulost. Když ztratíš minulost ztratíš i budoucnost. Tvůj život byl vybrán před tím, než ses narodila a.. teď ho nezměníš ty a ani já. Tak prosím pochop, že nemůžu udělat nic jiného. Nedělej to těžší a smiř se s tím. Je mi to líto, ale dokázala jsi změnit život ostatních. Smrt by byla moc snadná pro někoho jako jsi ty. Nebyla jsi stvořena, aby si zanikla.." začal s dlouhým příběhem, který jsem slyšela už tolikrát. Nikdy jsem nepátrala co vlastně znamená, až doteď..
,,Nemůžeš tu zůstat." jako by mi vrazil kudlu do zad a já se zmohla jen na ubohé: ,,Co?"
,,Po tom všem tě tu nemůžu nechat." vysvětloval.
,,Po čem všem?" Cítila jsem, jak mi bledne tvář a řetízek v dlani se mi zařezává do kůže.
,,Neuchránil jsem tě, promiň." Neuchránila jsem se sama, ale ničeho nelituji, ale chci znát odpověď na mou otázku: ,,Před čím jsi mě neuchránil?" zeptala jsem se.
,,Před osudem." Nechápala jsem. ,,Sama moc dobře víš, jaké hlouposti jsi dělala v poslední době! Neposlechla jsi! Bylo ti úplně jedno jaký dopad o bude mít na rodinu. Myslela jsi jen na sebe! Věděla jsi do čeho jdeš. Je to pravda patříš k nim. Možná máš naše uměle vytvořené geny, ale nejsi člověk. Myslel jsem, že budeš jiná, než tvoje setra. Vychovával jsem tě jako vlastní. Pomohl jsem tvému otci i tvojí matce. Nechal u sebe i jejich děti tedy tebe a tohle je vděk?" křičel na mě a já nepoznávala toho vlídného staříka, který mě měl rád. Oči se mi zaleskly, ale konec ještě nebyl, protože mu tváře zrudly, jak se mu krev nahrnula do tváří a začal nanovo.
,,Pamatuješ si na svého dědečka ne?" Přikývla jsem. ,,To byl jeho nápad tebe a tvou sestru stvořit a jako rodič se mu náramně hodil jeho syn. Tvůj otec byl proti, ale.. byl to úžasný nápad, jak přijít k dalším penězům a jeho starý dobrý kamarád dělal tuhle špínu. Padělal doklady o těhlech "dětech". O dětech, jenž měli být zkázou pro svět. Měli jste být nová rasa. Rasa co ochrání nás lidi, ale stala se chyba a jsou z vás jen zrůdy. Vědecký pokus se zmařil a jejich děti se rozutekli do celého světa. Shromažďovali se do malých skupinek a spojili se. Každý si vydělával jinak, ale nejsnažší byly drogy.." odmlčel se. ,,Nevěděli, ale jak moc to kazí jejich genetickou zprávu. Vytvářeli se nové generace, které byli zkažené. Nikdo s nimi nic nechtěl mít a tak se spojili. Vytvořili něco co bychom mohli nazvat gangem a chtějí se pomstít. Chtějí vlastní práva, ale především pomstu.. Chápeš to? Vytvořili jsme je a oni chtějí pomstu. Někteří nevydrží a stanou se z nich trosky, které nejsou schopné normálního života. Jsou nic.. Jsou na obtíž, tak je nechají zemřít jako by nic, Život jde dál." usmál se.
,,Tady končí tvůj život. Do měsíce tě a tvého otce tady nechci vidět a jestli se tu ukáže tvoje sestra, tak ji řeknu, že jste měli nehodu a jste po smrti.." dokončil.
,,Nemůžeš nás jen, tak odstranit se světa." bránila jsem se.

,,Vás? S radostí.." ucedil mezi zuby. Udivovala mě najednou ta nenávist.
,,Ale.. proč jsi mi to neřekl už dřív?"
,,Nemusel jsem ti nic říkat. Jako malá jsi byla až moc mazaná. Všude jsi vlezla a všechno prohledávala, protože ti nikdo nechtěl nic říct o tvé matce.."
Srdce mi bylo neuvěřitelnou rychlostí. Vždy jsem ho považovala skoro za otce a teď mě vyhání, protože za mě nedostal dost peněz?
,,Co teď bude?" zajímala jsem se.
,,Teď jdi pryč. Do měsíce tě tu nechci vidět. Tvůj otec má na tohle sídlo právo jako já, ale pošlu ho s tebou." odpověděl.
,,Takže to je sbohem u začátku konce?"
,,Přesně tak..."


Chrčivý nádech mi zněl v uších, jak moc jsme se snažila vnímat okolí. Ve vzduchu jsem cítila cigaretu. Otevřela jsem oči a viděla Maxe opodál zády ke mně.
,,Nechápu.." pronesla jsem.
,,To je začátek konce.. přesně, tak jak jsi řekla." jakoby věděl víc než já..

Zoey Attack!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Věříte na osud?

Ano !
Někdy..
Ne!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama