Bájná noc předchází pýchu dne, alespoň prozatím..

16. prosince 2012 v 20:23 | Zoey Attack! |  TT

Měsíc se zamění se sluncem a hvězdy s našimi nadějemi..




Neznám upíry, vlkodlaky, duchy a jiné zjevy jinak, než z filmů. Znám úplně jiná "stvoření", která by se dala označit za Noční tvory..
Osobně někdy nerada ztrácím příležitost se skrýt ve tmě a ponořit se opojné mlhy noci, která mě chrání před realitou, která mě čeká na každém rohu. Noc, kdy můžu být kýmkoli a vydávat se za kohokoli. Nikdo to příštího dne řešit nebude, i kdyby si pamatoval každou vteřina, V tom radostném opojení, ve kterém se nacházel skoro celý večer nemá šanci.. Nevím, jestli bych se přímo označila za nočního tvora.



Setkávám se s lidmi, kteří čekají celý týden, než se budou moci vžít do role nočního tvora, ale potkávám i takové, kteří nečekají a kdykoli jsou součástí světa, který mi je čím dál blíž. Neumí si život bez téhle chvíle představit. Někteří jen setrvávají. Někdo by je označil za trosky, někdo za své přátele.. Ve dne obyčejní lidé, kteří se se zapadajícím měsícem mění. Někdo v osobu, která by udělala opravdu cokoliv, aby získala onu látku, jenž mu zajistí spokojenou noc. Jiní se ztratí ve skupinkách lidí se stejným cílem. Prožít co možná nejúžasnější noc. Možností je spousta, ale vždy jsou na začátku jen dvě a ty se pak obměňují.

Pohrávám si s myšlenkou těch večerů, kdy strávím dobu před svojí skříní a jinými přípravami a moje kamarádka čistí nůžky od pryskyřice. Nechápe proč to dělám. Říká mi, že to nemá cenu, že si stejně nebudu dnes nic pamatovat, ale to mi říkala i minule a předminule a předpředminule atd..
Vidí v tom jedinou myšlenku a to skončit ve stavu nevědomosti. Já se jdu setkat s lidmi, kteří teď mění můj život skoro k nepoznání. Jsem připravená a v očekávaní zavřu dveře a opouštíme dům.

Přicházíme do party s malým zpožděním, které nikoho nezajímá. Sedáme si mezi ně a připojujeme se ke konverzaci. Je příliš brzy. Ještě ani nenastal noční klid, proto čekáme. Čekáme na vhodnou chvíli. Začíná to jako vždy. Nevinnou cigaretou, marihuanou, kde se rozebírá, jak druh to je. Pomlouvají se špinavá skla a zapaluje se prví stádium. Někdo vytáhne kapku tohohle a tamtoho. jiný si přinesou tzv. houbičky. Sedím a pozoruji, jak se všichni mění. Nejsou to lidé, které jsem poznala, když byli naprosto střízliví. Smějí se, provokují. Přišel čas odchází dovnitř za hudbou. Já zůstávám venku. počkám ještě chvíli. Ocitám se sama. Mohla bych jít domů a nechat vše být. Mohla bych, ale to neudělám. Rozejdu se směrem ke dveřím. Všechno je stejné jako vždy. Přítomní se dostávají do opojné nálady a já se bavím s nimi. Zlom nastane, až když jeden z nás vytáhne něco co neznáme. Co neznáme osobně. Co osobně neznám já. Na dlani se mu nachází pár pilulek látky, která mi má zaručit nejlepší minuty mého života. Odmítám. Dělám dobře prozatím. Netrvá dlouho a čísi ruka mi pod obličejem nabízí bílý prášek. Zírám na něj. Neslyším kolem sebe nic jen čísi hlas v mé hlavě: jen jednou, nic se nestane.. Jen jednou bylo i minule. Zavírám oči. Nemůžu. Odsunu ruku a odcházím. Otáčím se a vidím, jak moje kamarádka podléhá.

Chci odejít alespoň na chvíli za roh. Nejsem sama. Najdu tam Daniela. Všemi oblíbeného. Nikdy se ke mně nechoval špatně ba naopak. Známe se poměrně dlouho a zažili jsme spolu i pár večerů, o většině nemá ani ponětí. Líbí se mi. Našli jsme společná témata, má nezapomenutelný úsměv, ví o mně skoro vše..
Obláček kouře se ocitl přede mnou, když jsem si ho všimla. Opíral se o zeď a obličej mu zdobil úsměv. Přes hlavu stažená kapuca. Hnědé oči mu svítili z pod pramínků vlasů.

,,Nevydržíš dlouho.." pronesl směrem ke mně.
,,Nemůžu.." odvětila jsem.
,,Tak proč jsi tady?" Dobrá otázka. Proč jsem vlastně tady? Měl pravdu. Dlouho to nevydržím takhle odmítat. Jednou mě vyhecují. Tohle není život. Je to jen sen nebo snad můra? Neodpovídala jsem. Zasmál se.
,,Chtěla sis vzít. Přemýšlela jsi, ale odolala. Ne nadlouho."
,,Ty jsi mě viděl?" Hloupě jsem se zeptala, já vím..
,,Proč chodíš s námi? Co z toho máš? Ty sem nepatříš. Dokážeš žít bez toho." Odhodil nedopalek kamsi za mě.
,,Už bez toho dokážu žít." opravila jsem ho. Otočila jsem se a chtěla odejít. Chytit mě za ruku.
,,Proč?" Nedokázala jsem mu odpovědět. Jednoho dne najdu Miu úplně zfetovanou a sotva ji odtáhnu domů. Jendou, ale neznamená teď.
,,A co tu děláš ty?" Nikdy jsem ho neviděla, jak by se přidal k ostatním. Spíše nás z dálky pozoroval. Nebo byl mezi námi a jen seděl. Jeho rejstřík mluvil trochu jinak. Drobné krádeže mu zajistili místo v pasťáku, ale po 18. roku života na něj byli krátcí a on se před zákonem zatím skrývá.
,,Hm.." poslední co si pamatuji je, jak se naše rty o sebe otřeli. Ten blažený pocit svobody a pak už jen tma ve které jsem se probudila.
Chvíli jsem zírala do zdi a pak si vzpomněla, že jsem vlastně u sebe doma. Ticho mnou projelo a já se snažila vzpomenou, co bylo potom.. protože můj budík ukazoval 5:13 a já musela vstávat..
Divný sen. Jeden z mnoha. Oblékala jsem si mé pečlivě složené ryfle, ale z kapsy mi vypadl sáček s neznámým obsahem.. Nejradši bych hlavou narazila o zeď, protože nevím jestli to byl sen nebo realita..




Zoey Attack!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Věříte na osud?

Ano !
Někdy..
Ne!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama