Zapovězeně..

2. prosince 2012 v 18:11 | Zoey Attack! |  Nemysli a bojuj..

Čím víc něco chci tím dál to pro mě je..




Seděla jsem na posteli své kamarádky a záviděli jí její tvrdý spánek, který ji držel mimo realitu. Důvodem mé bezesné probděné noci bylo špatné svědomí. Bezpochyby.. Důvod byl včerejšek. Den, který měl věci změnit. Kvůli jedné osobě z předešlého večera, ke které jsem se ani nedostala. S pokyvující hlavou vzpomínám znovu...

Nervozita stoupala s přicházející chvílí. Dvouhodinová příprava se smrskla na jednu hodinu a už jsem seděla ve vlaku připravená oslavit začátek víkendu.

Nacházela jsem se ve společnosti lidí, se kterými bych se normálně nebavila. Teď jsme byli jako přátelé od nepaměti. Něco jako čistá voda tady neexistovala. Vše bylo, tak jak mělo podle nich být. Všichni byli v úžasné náladě, zábava v plném proudu, uvnitř plno lidí, ale já hledala jen jednoho. Damiena..

Moje dobrá nálada, ale zmizela. Kamarádce bylo zle. Ano následky všeho co předtím požila. Venku jsem nad ní stála půl hodiny a děkovala bohu, že jsem ji dostala alespoň dovnitř do tepla.

Začala jsem přemýšlet, co vlastně budu dělat. Samotnou jsem ji nechat nemohla. Byl to prostě takový ten stav, ze kterého se vyspíte, ale v tu chvíli jsem nevěděla co...

Naštěstí tam byli alespoň lidi co mi nabídli pomoc, takže ji pohlídali a já mohla jít hledat lidi co tam byli s námi. Prošla jsem prostor venku a potom se vrátila dovnitř a pokračovala.. Jako by se po nich slehla zem.Vše jsme obešla snad 3x a tě klukům u stolů to bylo už opravdu divné. Rozhlédla jsem se.
Postava připomínající Damiena stála sotva 15 metrů ode mě. Musela jsem blíž.
Nevšiml si mě. Zrovna byl zabraný do rozhovoru s jeho přáteli. Smál se.. Obrovské nutkání jít za ním, pozdravit ho, bavit se.. Na to, ale nebyl čas. Vrátila jsem za ní.
Nemohla jsem otevřít dveře od kabinky, jelikož v tom bránila svým tělem. Co jsem udělala? Přelezla jsem ji. Byla jsem hodně překvapená, že jsme nespadla zpět na pozadí..
Musela domů to bylo jasné, protože to nebyla jen přechodná nevolnost. Najednou se mi nechtělo nic. Ta představa, že pár metrů za tou zdí Se Damien baví se svými přáteli a já bych mohla vidět jak se směje, jak mu přitom cukají koutky, jak mu září oči, když se pro něco nadchne. Uvědomila jsem si, že bych ji nejradši poslala domů a zůstala tady. Cesta ven byla víc, než zajímavá. Zvláštní bylo, jak reagovala na ostatní lidi, kteří mi pomáhali (které málem zabila) a mně neudělal nic, odpovídala jen mně..

Posadila jsem ji na obrubník, poděkovala těm co mi pomohli a zavolala nám odvoz. Představa, že by tudy šel Damien byla skutečná. Chtěla jsem mu říct o pomoc, ale v tu chvíli se dostavili známí. Damien jen prošel a pohledem prohryzával mou milou kamarádku a pokračoval dál. Odehnala je, tak odešli. Vykoukla jsme za roh a křičela na ně. Možná jen dělali, že mě neslyší, ale poprvé za tu noc jsme se naštvala a poslala je do p... v tu chvíli jsme se setkala s Damienovým pohledem.
Vše nabralo rychlý spád. Nějakým zázrakem jsem ji dostala na protější stranu, kde zvláda stát jen opřená o zeď. Zkoušela jsem ignorovat jeho pohledy, když se na nás otáčel. V tu chvíli jsem si přála být neviditelná. Vypařit se. Nebýt.

Naštěstí pro mě skončili s přestávkovou cigaretou a odešli. Vlastně.. přála jsme si, aby se ještě vrátil a já ho mohla ještě vidět, aby mě poznal z jiné stránky, aby viděl mě ne tamtu holku.

Na to už nebyl čas. Odvoz dorazil a my mlčky přečkali cestu v autě. Dorazili jsme k ní domů. Nějakou chvíli jsme ještě strávili v koupelně a pak šla spát. Rozhodla jsem se s ní zůstat. Myšlenka silné kávy byla zamítnuta.

Šla jsme si lehnout. Vzbudila jsme se po dvou hodinách a vše mi začalo docházet. Po tváři mi stekla jedna slza, potom druhá.. pak je nebylo možné je spočítat. Přemítala jsem si celý večer. Ne každá vzpomínka byla špatná. Jen ta, kde byl on..
Opřená o zeď s hlavou zakloněnou jsem chtěla vidět vše ještě jednou. Jeho úsměv (i když nebyl pro mě) vykouzlil můj. Jeho smích mi způsoboval chvění v žaludku. Jeho pohled, který mi věnoval v tu nejmíň vhodnou chvíli.

Nezáleželo kolikrát jsme uhodila hlavou o zeď. Byla to realita. Nezdálo se mi to. Byla to minulost, kterou už nejde změnit. Usnula jsem ještě na chvíli. Teď pozoruji její fotky na zdi, počítám tečky na omítce. Musím pryč, ale stačí vzkaz na papíře?

Včerejšek se nevydařil nejlépe, ale mohl dopadnout hůř. Na jejím místě jsme mohla skončit já. Ne, nezlobím se na ni ani to nejde. Včera taky ne jen mi to bylo líto. Teď to potřebuje opravdu hoooodně silný kafe.
Odteď vím 3 věci.


1. Slušný lidi ještě nevymřeli. Kdybych je znala, tak to udělám osobně, ale alespoň tímhle jim děkuju, že mi pomohli.


2. Pro Damiena jsem teď nejspíš.. domyslete si samy.


3. Prověřilo se naše přátelství. Já vím, že ona by to pro mě udělala taky...



Bude na to ještě navazovat druhý článek..

Zoey Attack!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Věříte na osud?

Ano !
Někdy..
Ne!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama