28. Pokaní..

14. ledna 2013 v 19:52 | Zoey Attack! |  Neopouštěj mě..

Jako kdyby šeptala svým hláskem..




Slyším hlasy. Okolo mě, ne v mojí hlavě, ne jsou pryč, jsou zpět.. Tohle se opakuje stále dokola. Nevím co je normální. Počítám se ještě mezi ně? Andělí můj strážná pomoz mi. Prosím..
Ztrácím vše co jsem doposud byla schopná získat,. Ztrácím všechny co mě doposud neopouštěli. Někdo si už všiml jizev, které nosím, někdo nervozity, jiní mé neschopnosti řešit zdánlivě primitivní situace.

Myšlenkami jsem úplně jinde. Přemýšlím jen o jednom, kdy přijde další..
Ať už to bude pocit úlevy, strachu, viny nebo čistý nádech, který za mě vyřeší problémy. Za chvíli nás zase bude o jednoho míň. Zase nás dostane. Jednoho po druhém. Vychutná si nás. Zjistí, že máme nečistou krev. Skončí to. Pro někoho začne. Jsme netrpělivý. V pravém koutku úst cítím krev. Kovová chuť mi poskytne to jediné rozptýlení. Přijeli si pro nás. Sedíme v jedné místnosti a čekáme na konec. Je možné, že některé už nikdy neuvidím. Vina na mé straně? Jsme přeci rodina. Jako bych se dívala na svůj odraz, který dýchá jinak, než já a usmívá se. Hrozný šrám zdobící mojí tvář. Nejsem to já. To by tu byli dvakrát všichni.
Slyšíme kroky, znejistíme. Tep se nám zvýší, jakoby nám srdce tlouklo stejně. Skoro sdílíme myšlenky. Sáhnu si na několika centimetrový šrám, který mě pálí pod bradou nad krkem. Přesně tam, kde mě včera usvědčili. Připadá mi, že je vlastně neznám. Nikoho z nich. Jsou cizí, až na ni. Ona je já nebo já ona? Na tom teď nezáleží. Víme co nastane. Blíží se. Skončili jsme. Stálo mi to za to všechno?

Dala bych za něj život. Za něj nebo za to co mi nabízel? Otvírají se dveře. Jako bych měla vše zpomalené. Vchází, vlastně vbíhají dovnitř. Míří na nás zbraněmi. Neslyším je. Ticho. Jako bych ohluchla. Podívám se na ni. Opětuje mi pohled. Naposledy se usměje a potom vezme jednoho z nás. Klečí. Je to služba. Ona mu pomáhá. Vezme ho za bradu, kterou zvedne a z kapsy vytáhne ostrou špičatou věc. Vím co přijde. Kývá hlavou směrem ke mně. Ti co přehluší její líbezná slova. Jako by mě pohladila po vlasech.
,,Zapomeň. Nevracej se. Najdu si tě. Kdekoli. Potom ti vše připomenu. Promiň." uklidňovala mě.
Sevřela ještě více jeho bradu a zvedla ji výš. Klepal se. Nikdy se už nedozví, jestli strachem nebo námi. Položila kov na jeho hebkou kůži. Jedna kapka krve stekla po jeho krku. Zavřel oči. Byli si tak podobní. Kývala na mě. Dívala se mi do očí. Potom zvýšila tlak na jeho hrdlo a čepel se ocitla na druhé straně. Pustila ho a on se sesunul k zemi. Slíbila mu, že to udělá, až přijde čas. Zvedla nůž ke rtům, o které si otřela jeho krev. Blaho ji činilo šťastnou. Ospravedlň mě..
Někdo mě nesl věn. Světlo bylo nepříjemné. Byla mi zima. Zakrývám si oči jednou rukou, než se rozkoukám a uvidím ho. Poznávám jeho tvář. Přesné rysy, světlé oči, které teď byly skoro průzračné. Tmavé rty, které přerušuje drobná jizva na rtu. Řetízek na jeho nahé hrudi, která mě hřeje. Sněhové vločky jako by se mu vyhýbaly. Podívá se na mě. V jeho pohledu nevidím nic. Vypadá skoro jako anděl, až na ty šrámy na jeho těle. Zvedne svůj pohled ode mě. Na někoho mluví. Kroutí hlavou. Ucítím něčí ruce pod zády a pod koleny. Pouští mě. Jsem v náruči někoho jiného. Nespouštím z něj pohled. Ještě jednou se na mě podívá a já ucítím jeho dlaň na mé tváři. Stojí na místě, ale potom se otočí a odchází. Nevím, kde jsem. Nevím, kdo, co ani proč jsem. Ležím na něčem tvrdém. Otevírám oči. Tmavá místnost. Spousta lidí. Znám je a oni znají mě. Naproti mně sedí jeden. Podobný tomu předtím. Má, ale tmavé oči a víc hubený. Něco říká. Rozumím mu. ,,Už nám nestojí v cestě. Zapomeň. Prosím zapomeň na vše.." jakoby mě prosil.
Zavírám oči a upadám zpěv do ničeho. Nádherný pocit m pohlcuje, ale záhy ucítím tvrdý dopad..
Jako lusknutím prstu. se probouzím ve své posteli. V mém pokoji, který se nachází v našem domě. Očima bloudím po místnosti. Nic se nezměnilo. Mám na sobě to samé oblečení jako ráno. Otočím hlavou na druhou stranu. Ve dveřích stojí známá tvář.
,,Na minulost jsi ještě moc slabá." tvrdí. Musím si to přebrat v hlavě. Ve zlomku vteřiny si uvědomím co všechno jsem viděla. Bylo to tak skutečné. Byla to pravda? Klam? Sen? Pokud to byla pravda, tak jsem se konečně dozvědělo to po čem jsem tak dlouho toužila. Odpovědi.
,,T-to.. co jsem viděla.." nevím, jak pokračovat dál. Sahala jsem si pod krk, ale nic nenahmatala.
,,Vzpomínky." odpovídá.
,,Ale mohla jsem děla co jsem chtěla.. to děvče.. já ho sledovala." snažím se posadit, ale hned si to rozmyslím, když se dostaví prudká bolest hlavy.
,,Tak sis to představovala, když jsi vzpomínala."
,,Vše byla pravda? Co doopravdy-jsme?" poslední slovo jsme si dlouho rozmýšlela, protože my už mělo úplně jinou váhu.
,,Slyšela jsi ne? Zrůdy, které dostihne spravedlnost." pronesl.
,,Jak víš co říkal?" zarazila jsem se. Jak mohl vědět, na co jsem si vzpomněla? Zajímavá otázka.
,,Na to přijdeš sama." znervozněl. ,,Musím jít. Brzy se uvidíme." rozloučil se poněkud rychle. Otočil se a nejspíš odešel. To nevím, protože mě mezitím přepadl neodkladný spánek.





Zoey Attack!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Věříte na osud?

Ano !
Někdy..
Ne!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama