Propadni se a já se nadechnu..

26. února 2013 v 19:17 | Zoey Attack! |  Minulost>prostě píšu..

Nevlaj v rytmu větru,

je příliš slabý pro tvůj boj..




Vše mi bylo nějako vzdálené soustředila jsem se na zeď přede mnou. Nechtěla jsem vnímat. Chtěla jsem usnout a probudit se doma (jaké místo teď považuji za domov?). Bohužel byla jsme si jistá, že tohle se děje. Chlad se o mě opíral, na řasy dopadaly sněhové vločky, všichni byli klidní, až na výjimky. Procházející lidé se občas otočí, najdou se i tací, kteří nabídnou pomoc, někdo se přidá k davu.

Všechno se seběhlo, tak rychle. Chtěla jsem si jen popovídat s přáteli. Jen chvíli jsem na ni nedávala pozor. Hledala jsem ji příliš dlouho. Moc dobře jsem věděla, kde je-nebo co dělá. Nemohla jsme ji najít. Sedla jsem si na vydlážděné studené schody uvnitř. Kousla jsem se do rtu a opřela se hlavou o zeď. Naproti mě bylo pár skupinek lidí, nevšímali si mě jako já jich. Prohlídla jsem si každého z nich. Všechno vypadalo, tak normálně, běžně..
Zapřu se o stěnu a zvednu se. Mířím k baru, opírám se o desku a čekám, než na mě přijde řada. Cystám se vyslovit objednávku, v tom mě někdo chytí za rameno a prudce otočí.
Holka kolem dvaceti. Bílé průsvitné tílko, červený řetízek, černé legíny. Hnědé vlasy měla stažené do culíku, oči rozmazané, nic neříkajíc í výraz. Zapadala do davu.
,,Pojď se mnou." řekla a otáčela se. Neptala jsem se na nic. V té chvíli jsem nějako tušila proč za mnou přišla. Vedla mě ven, protáhla nás přes davy lidí. Venku jsem dostala facku od zimy. Té holce bylo očividně jedno v jakém počasí se zrovna nachází. Přešli jsme ulici, zabočili za roh a chvíli mlčky šli. Dorazili jsme k betonové zdi za kterou se skrýval soukromý pozemek. Asi deset metrů od nás byla skupinka lidí, která se nad něčím skláněla, hádala se, balila, smála se. Přišli jsme blíž. Poznala jsem některé tváře. Daniel se krčil za všemi vzadu. Opíral se o stěnu, kapucu nataženou, cigaretu v ruce..
Lidé se rozestoupili. Viděla jsem cosi, co by mě normálně připomínalo mou kamarádku. Teď jsem viděla ubohou trosku ležící na zemi. S nataženýma nohama se opírala o zeď, hlavu měla na stranu, přivřené oči, tváře se jí hýbali.
Sedla jsem si na její nohy.Zvedla jí hlavu, mluvila na ní, ale bez odpovědi. Ta holka co mě sem přivedla se ke mně naklonila.
,,Ona není jen opilá, co?" zeptala se. Podívala jsem se na ní a zakroutila hlavou. Ne, nebyla. Jí to nikdy nestačí.
,,Co s ní?" ptala se dál? Podívala jsem se na Miu. Vypadala, tak bezbranně jako už tolikrát. Jen na jedno jsem se ještě nepodívala. Zvedla jsem jí pravou ruku. Nikde na předloktí nic. Čistá kůže. To jsme taky předpokládala. S druhou to tak už nebylo. Věděla co tam najdu. Moc dobře. Bohužel zrak mě neklamal..

Vstala jsem. Ta holka zopakovala svou otázku: ,,Co s ní?"
,,Musím ji dostat domů." odpověděla jsem.

,,To nemá cenu za chvíli tady bude sanitka." s klidem promluvila.
,,COŽE?"
,,Jen jestli ji nechceš odvléct někam do tepla."
,,Jaká sanitka?" vyšilovala jsem.
,,Zavolala jsem ji, když jsme ji našla."
,,COŽE jsi udělala? To nemyslíš vážně..!" křičela jsme na ni. Vzbudila jsme pozornost ostatních.

,,Podívej se na ni. Co bys s ní chtěla dělat jinýho?"
,,Rozhodně bych nezavolala sanitku!" odpovídám. Nemůžu se na ni zlobit. Nevěděla co má dělat a chtěla mi pomoct. Teď si to vyčítám, ale Mia nebyla ve stavu, kdy by jí šlo o život. Teda po mých zkušenostech co jsem si s ní zažila.

,,Sorry, jen jsem chtěla pomoct!" zvedla ruce jako by se vzdávala.
,,Jo, díky. Teď už, ale radši jdi." Obrátila se a mířila pryč spolu s ostatními, kteří se k ní přidali.
Nikdy jsem neměla ráda nemocnice, když se jednalo o mě, ale ještě hůř jsme je snášela pokud šlo o mé blízké. Doktoři mi nevěnovali žádnou pozornost. Odcházela jsem v 7:14 z východu s tím, že bude v pořádku a výslechem na téma, co se dělo. Ostatní věci snad ani nemá cenu popisovat. Vím jedno. Jde to s ní z kopce. Jako bych jí neříkala, že dopadne špatně. Přesvědčovala jsem jí, prosila, brečela jsme, ať s tím přestane. Jako by to bylo včera, když ke mně přišla s tím, že zkusila. Jen trochu pod jazyk. Nádhernej pocit, že se plavila. Nemluvila jsme s ní nějakou dobu. Slibovala mi, že si už nikdy nevezme. Tohle bylo vyjmečný. Bylo to zdarma. Nechci vědět za co..
Z postele mě vytáhl nepříjemný zvuk zvonku. Pozdní odpoledne se blížilo a já otevřela dveře. Na prahu stál Daniel. Na jednu stranu jsem byla ráda, že ho vidím, ale..
,,Ahoj." pozdravil.
,,Čau.."
,,Je Mia v pořádku?" vyptával se.
,,Jo."
,,A ty?"
,,Jsem unavená, takže jestli nic nepotřebuješ, tak.."
,,Nech toho.." Opřel se o futra.
,,Čeho?"
,,Děláš jako bych ti ublížil."
,,Ne, nedělám.."
,,Uhm.." Zdvihl obočí v jasné nesouhlasu.
,,Proč jsi byl včera u ní?"
,,Našel jsem ji."
,,Ale ta holka.."
,,Tu jsem jen požádal, aby tě přivedla."
,,Jak mě znala?" divila jsem se.
,,Nepamatuješ?"
,,E?"
,,Bejvalá tvýho kámoše, ale to je jedno.."
,,Proč jsi přišel."
,,Kolikrát jsem ti říkal, ať dáš od toho svinstva ruce pryč?" Uhla jsem pohledem, jako bych se snažila vyhnout i té otázce.
,,Já si nic nevzala."
,,Nikdy tě nenapadlo proč se ti Damien vyhýbá?"
,,O čem to mluvíš?"
,,Bojí se tě.." Při téhle větě se usmíval. ,,Radši bude s čistou holkou, než s tebou.. je mu tě líto, ale nechce si s tebou nic začínat." Jako by se v tom vyžíval.
,,Jak on může o mně něco vědět?" Ztvrdl mi výraz. Vymýšlí si, lže. Není to pravda.
,,Není slepej." Chtěla jsem zavřít dveře, ale Daniel byl rychlejší. Vešel dovnitř a zavřel za sebou. Další problém. Co mám dělat s klukem, který je, až moc blízko mě? A jak mám z toho všeho Miu vytáhnout?

Zoey Attack!




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Věříte na osud?

Ano !
Někdy..
Ne!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama