29. Pojď blíž, necítím tvou přítomnost..

17. března 2013 v 18:14 | Zoey Attack! |  Neopouštěj mě..

On přijde.
Jak to víš?
Dívej se před sebe, nemá cenu se ohlížet. Stačí tři vteřiny a to co bylo je minulostí..




S tím vším co vím můžu tvrdit, že jsem adept směr>blázinec. Geneticky upravené dítě? Budoucnost celého lidstva... ale no tak. Spíš si připadám jako v kině, kde se ke mně blíží hlas namluveného textu k nejnovějšímu sci-fy trháku. Zvláštní, že si z mého dětství pamatuji všechno. Nebo aspoň to co považuji za důležité. Sice jsem nebydlela doma s rodiči, to až od nějakého 13. roku života, ale.. opravdu si nepamatuji toho muže z mých "vidin/snů/vzpomínek (vyberte si)". Bydlela jsem u příbuzných a až moje nehoda na koni donutila mého otce si mě nastěhovat k sobě, ale odbočuji. To co jsem viděla si nepamatuji. Viděla jsem to poprvé a nevím co si o tom mám myslet. Ok, proč bych jim tohle měla věřit? Když ne, tak jak se to vše vzalo v mé hlavě?! Možná, že jediný, kdo mi na to může odpovědět je Sebastina, který je někde..někde.
Co Laura? Žije ještě? Denis, je v pořádku? Lže George? Co je Max zač? Proč k Sebastianovi cítím něco jako bych ho znala celé roky? Jako by o mně věděl vše a já o něm obyčejné nic.Bojím se, ale tím jsem ještě víc zvědavá. Musím to zjistit.

Břeh útesu omývaly blížící se vlny a já se nadechla studeného vzduchu. Milovala jsem to tu. Ten klid, to ticho, to prázdno. Bylo chladno a já nepochybovala o tom, že voda je dnes studená, sotva se jí dotknete a ucuknete. Vlastně ani nevím, jak mě takováhle pitomost napadla a jak můžu věřit, že to bude fungovat.
Začínal přiliv a já se přesunula z útesu blíž k vodě. Sešlápla si boty, stáhla ponožky a nechala je dál od kamenů i s bundou a mikinou. Šla jsem blíž k vodě. Začínal příliv. Kousla jsem se do rtu ani jsem si nechtěla představit jaká zima tam bude.

Vítr se zklidnil a já pomalu postupovala. Jeden krok za druhým jsme se blížila. První vlna se dotkla mé kůže. Celým tělem mi projela vlna chladu. Jen do toho. Pomyslela jsem si. Udělala další krok. Voda mi sahala po kotníky a prsty u nohou mrzly. Postoupila jsem dál. Hladinu jsem měla po kolena. Ohlédla jsem se, ale nikdo za mnou nebyl, ale cítila jsem pár očí, které mě pozorovaly. V téhle chvíli mi byla voda nad boky a rozhodně jsem se nechtěla už dál přibližovat. Zuby mi drkotaly a chtěla jsem z té vody utéct, ale moje zvědavost byla silnější. Můžeme začít...


Šla jsem po ulici. Moje chůze byla pomalá, neměla jsem kam spěchat. Všichni okolo mě se jen míhali a já je jen obcházela. Na parkovišti, které se teď nacházelo vedle mě, byla skupinka lidí. Působili jako pěst na oko. V téhle části města se většinou promenádovali zbohatlíci a jejich děti s nejdražšími auty, ale tihle byli- jiní..

Okolo dvaceti lidí se opíralo o luxusní přeleštěná auta. To by nebylo, tak zvláštní, ale jejich vzhled napovídal něčemu jinému. Všichni byli jen v černé. Občas se tu objevila šedá barva, ale mohli jste vidět cvoky, kterými byly ozdobené některé kousky oblečení, nebo kožené bundy spousta z nich měla piersing a nádherná tetování, která jim zdobila kůži. Nevím, jak byla rozsáhlá, protože jsem viděla jen jejich ruce nebo krk.. Podle popisu bych soudila, že je to parta a vyznavači tvrdší hudby, ale nevypadali tak. Něco mi říkalo, že tomu tak není. Všichni měli černé vlasy jen jedna dívka je měla bílé. Opírala se o jednoho kluka a seděli na přední kapotě auta společně s ostatními se zjevně dobře bavili. Byla štíhlá, přes černé triko měla přetaženou klučičí mikinu a krk ji zdobil ostnatý náhrdelník. Bíle vlasy jí splívali do pasu a rámovali jí kulatý obličej, rudě nalíčené rty a černě orámované oči. Můj pohled mi stále utíkal ke klukovi vedle něho, který ji rukou objímal. Černé vlasy mu padaly do obličeje, modré oči mu svítily a hluboký smích mě mrazil v zádech. Měl na sobě jen černé tílko a na něm řetízek v podobě kovové známky. Byla jsem jen pár metrů od nich a nedokázala odvrátit zrak od té skupiny. Šla jsem dál, ale pohled onoho neznámého zachytil ten můj, Neuhla jsem. Jeho úsměv povadl. Celou tu dobu co jsem procházela ze mě nespustil oči ani já z něho. V té chvíli mi bylo vše cizí. Nevnímala jsem svět okolo sebe. Dotyční si nejspíš všimli jeho nepřítomného pohledu a následovali ho. Prostně se většina otočila tím směrem a na konci se nacházela má osoba.

V tu chvíli se ticho přerušilo a já se raději dál ubírala předem daným směrem. Pravý kotek úst se mi zvedl, což mi vykouzlilo takový ten poloúsměv. Musela jsem sama sobě přiznat, že ten kluk mě něčím přitahoval. Něčím co.. ne ani tak, že by se mi líbil tolik vzhledem, ale něco mě k němu táhlo. S dalším a dalším krokem jsem chtěla udělat dva nazpět. Těch několik vteřin.
Ne, mám jen bujnou fantazii a mimo to měl i společnost, která se netvářila jen jako kamarádka. Nevím proč se nad tím, tak pozastavuji. Šlo jen o "obyčejné" lidi ne?!
Konec parkoviště mě minul a já přešla ulici. Byla jsem zaujatá sundáváním bílé nitě na mém černím tílku, když jsem ucítila odpor cizího těla. Zvedla jsem hlavu. Dívala jsem se do tmavých očích, ze kterých jsem měla respekt. Ucouvla jsem o krok zpět. Přede mnou stál dvojník toho z parkoviště. Byl o hlavu vyšší, než já, hubený, černé kalhoty, tmavá bunda a měl úžasné tmavé oči..
Nevím kolikrát jsem mrkla, než jsem se konečně omluvila:,,Promiň." I tohle obyčejné slovo omluvy mi dalo zabrat. Usmál se na mě. Opadl ze mě původní strach, ale pořád jsem byla napnutá.
,,To nic." odpověděl. Zvedla jsem obočí, ale nic nenaznačovala tomu, že by mi ještě něco chtěl sdělit. V rozpacích jsem ho obešla, ale ještě jsem se otočila. Stál na stejném místě, ale čelem ke mně. Nevím co to mělo znamenat, ale šla jsem dál.
Hm.. dva krasavci v jeden den. Pomyslela jsem si.. Přidala jsem do kroku. Teď bylo na spěch. Uběhlo snad 20 minut od mé srážky s dotyčným. Nechala jsem být ty náhody, kdy jsem nemohla pustit oči z opačného pohlaví a šla dál. Cesta ubíhala rychle, ale chtěla jsem si ji ještě zkrátit a zatočila jsem do "obytné" ulice. Jsou tu jen byty a žádné obchody. Snad na každých pátých schodech seděla nějaká parta lidí nebo balíky s novinami. Smích tu byl slyšet ze všech stran, ale donesl se ke mně křik. Zastavila jsem se a z domu po mé pravici vypadli dva lidi ze dveří, které se rozlétly. Nějaký muž za sebou táhl ženu. Zastavili se před schody dolů k chodníku. Žena byla skrčená skoro klečela a on ji držel pod krkem. Ona křičela, ale čím víc se snažila vyprostit tím více se zvyšoval tlak na její hrdlo. Její ruce svírali tu jeho. Přísahám, že i když jsem mu v tu chvíli neviděla do tváře, tak mu měl obličej plný vzteku.
Škubl s ní a pustil ji. Seděla na zemi a mnula si krk, až teď jsem v ní poznala tu mě neznámou dívku z parkoviště. Možná ji prozradili právě její bílé vlasy. Dívala se na mě a zhluboka dýchala. Mě, ale víc zajímal ten muž. Měl šlachovitou postavu, vysoký, až nepřirozeně vychrtlé tělo tak i tvář, velký noc, černé vlasy mu splívaly do tváře. Měl na sobě jen tílko a kalhoty, takže jsem mohla zřetelně vidět jeho tetování na pravé ruce. On mi svou pozornost věnoval víc, než dost..
Pamatuji si jen jeho výraz, když na mě hleděl. Mračil se a jeho ústa tvořila pevnou linku, ale potom se změnila v úsměv. Bohužel ne upřímný..
Vlny mi omývaly tváře, když jsem otevřela oči. Plavala jsem na zádech jen pár metrů od písčité pláže. Už mi nebyla zima. Teď jsem necítila vůbec nic, kromě touhy se dozvědět víc..

Zoey Attack!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Věříte na osud?

Ano !
Někdy..
Ne!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama