30. Věř mi, že krev uschne..

29. dubna 2013 v 18:08 | Zoey Attack! |  Neopouštěj mě..

Tolik bolesti, kolik dovolíš..




Koutky úst se mi zvedly. Usmívala jsem se na celý svět. Zaklonila jsem hlavu a dívala se na nebe. Bylo zataženo a sem tam prosvítalo světlo. Oči se mi zavřeli a já chtěla jen toužila se ponořit dál. Voda mi sahala už po ramena a já se ponořila.

Zima mě tlačila do boku a na odhalené kůži mi naskakovala husina. Pootevřela jsem oči a viděla jen pokračování neudržované betonové podlahy plné různých šmouh. Pohled se přesunul doprava směrem ke stropu. Jen další tmavě šedá plocha. Přetočila jsem se na záda. Oči mě pálily a v hlavě mě provokovala tupá bolest, rty byly suché a na špičce jazyku byla cítit troška krve. Na tom bezduchém stropě se třpytilo procházející světlo z okna hned nade mnou, které bylo těsně u stropu.
Chvíli jsem tam ještě takhle ležela, potom se podepřela lokty a pokusila se posadit. Před očima se mi mihlo černo s bílem a až po chvíli se vše změnilo v obraz něčeho. Spíš ničeho. Přemístila jsem se blíž ke zdi o kterou jsem drhla hlavou, než jsem se opřela.
Ok, nějaká špinavá místnost či co. Na zdi jsou vidět různé podpisy a vzkazy a na nich jsou další písmena a čísla. Jedno polorozpadlé okno a naproti němu dveře ještě v horším stavu.
Zvedla jsem ruce. Špinavé, odřené s pár škrábanci. Vyhrnula jsem si rukávy od slabého trika. Sem tam modřina. Jak jsem tak koukala, tak ty černé ryfle a conversky zažily už lepší časy.

Nevím, jak dlouho se moje osoba ještě válela na zemi, ale nakonec se pokusila zvednout. Zcela upřímně ty nohy napovídaly, že se jim opravdu nechce.
Konečky prstů jsem se dotýkala zdi a blížila se k východu. Dveře se přiblížily a já do nich strčila rukou. Pomalu se pootevřely. Svět za ním vypadal tak klidně. Přešla jsem práh a rozhlížela se kolem sebe. Okolo mě se rozprostírala plocha s vysokou nažloutlou trávou. Vítr byl silný a ve vzduchu byl cítit přicházející déšť. Nejspíš jsem se nacházela na nějaké louce, jejíž konce byly zakončeny řadami stromů, které tvořily les. Přede mnou se rozprostíralo údolí a sem tam mohutný strom, údolí se táhlo a táhlo, až ke zmiňovanému lesu.
Za mnou stála jedna betonová místnost. Proč ji někdo postavil zrovna tady? Opravdu netuším. Podívám se vlevo- nic. Podívám se vpravo- nic. Podívám sem vpřed- sešlapaná, jinak vysoká tráva, která tvořila jakousi cestu. No nejděte tudy.

Každým krokem jsem našlapovala jako bych tou cestou šla po tisícáté. Mezi stromy se něco mihlo a upoutalo to mou pozornost. Někdo tam obcházel jeden ze stromů, ale najednou se zastavil. Byla to vysoká mužská postava, oblečená v černé barvě od hlavy, až k patě. Byla jsem jen pár metrů od něj a už jsem dokázala rozeznat nezaměnitelné rysy. Stál bokem ke mně a díval se do země. Bílá kůže, skoro jako papír. Černé vlasy, které mu padaly do očí. Shrbená záda, s každým nádechem se mu zvedala skoro nepozoroatelně. Pohltil mě pocit bezpečí. .

Napjaté svaly na rukou, které měl v kapsách, byly různě zjizvené a poškrábané. Vyhrnuté triko odhalovalo kousek neposkvrněné kůže.
Stála jsem od něj sotva dva metry. Nebyl o moc vyšší, než já. Pomalu zvedl hlavu a podíval se na mě. Měl kamennou tvář a připadalo mi jako by se na mě usmíval. Narovnal se a pokynul mi hlavou po směru vyšlapané cesty. Rozešel se a já ho došla.

Cesta byla úzká, ale stačila abych se tam nějak vtěsnala vedle něj. Nenápadně jsem ho pozorovala. Postoj měl pořád stejný, ale dokázala jsem vnímat nádechy a výdechy. Na jeho krku byl jasně vidět rytmus jeho tepu, který jako by patřil mě. Na první pohled to sice vypadalo, že si mě nevšímá, ale moc dobře věděl kam se zrovna dívám.
Cesta mi připadala nekonečná. Ne, že by mi to nějak obzvlášť vadilo, ale..
,,Proč mlčíš, vždycky jsi mi měla co říct." zašeptal.

,,Říkal jsi, že ticho někdy dokáže vyjádřit pocity lépe, než nemíněná slova." Jeho slova mě překvapila, ale bez odpovědi nezůstala. Usmál se, ale pořád se díval před sebe.
,,A ty jsi mi vždycky říkala, že ticho doprovází smutek, který je skrytý v nás všech."
,,Blbost!" řekli jsme se oba současně a smáli se. Když jsme byli sami, tak jsme trochu víc filozofovali, ale v konečné podstatě to byly jen smyšlené žvásty, ale některé si pamatujeme doteď. Smích nám dlouho nevydržel. Najednou strašně zvážněl.
,,Možná na tom je něco pravdy." utrousil.
,,Hm?" Nechápala jsem.

Chytl mě za ruku a vlek vysokou nažloutlou trávou k jednomu ze stromů. Před ním mě pustil a sedl si zády ke strumu. Nečekala jsem dlouho a následovala ho. Nedovolila jsem si sednout příliš blízko, ale ne zas tak daleko. Zaujala jsem místo po jeho levém boku.

V rukách žmoulal kus kůry nebo něčeho co ji připomínalo, ruce měl opřené o pokrčená kolena a já přemýšlet nad jizvou na jeho levém předloktí na vnitřní straně, která se táhla až od dlaně. Byla dlouhá dobrých dvacet pět centimetrů. Hluboká rána, která neměla daleko od zanícení, už chápu proč si pořád ruce schovával v kapsách.
Posunula jsem se kousek k němu. Kousla jsem se do rtu. Zvedla jsem ruku a pomalu se přibližovala k té jeho. S nataženými konečky prstů jsem čekala, že mi v tom zabrání, ale neudělal to. Dotkla jsem se nejdřív zdravé kůže a pak pomalu přejela tu zjizvenou.
Zachvěl se a prudce skrčil prsty. Přejela jsem ji celou, až k jeho dlani. Sevřel mou ruku a snad poprvé za celou dobu se na mě podíval.
,,Proč jsi ode mě odešla?" Vypadal smutně a já mu nechtěla odpovídat, i když to nevyhnutelné..

Zoey Attack!







 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Věříte na osud?

Ano !
Někdy..
Ne!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama