32. Jaká je cená tvé krve?

1. května 2013 v 19:09 | Zoey Attack! |  Neopouštěj mě..

Dobře, už odcházím..
Tak si zase vzpomeň, až mě budeš potřebovat..




Když jsem viděla poprvé Maxe, tak jsem ho vnímala jako takového malého gentlemana. Celý večer se mi věnoval. Přinesl mi pití, otevřel dveře.. Nějak jsme se sblížili, ale já ho brala jen jako dobrého známého kamaráda. Jednou, když jsem byla s nimi, tak jsme šli ven. Zapálil si cigaretu a povídali jsme si o bezvýznamných věcech. Seděla jsem ne zábradlí opírající se o dřevěné desky pode mnou a byla schovaná pod stínem z budovy za mnou.
Bylo to zvláštní. Tenhle večer na mě pořád zíral a nepřestal ani když jsem se ho ptala co se děje. Došlo mi to ve chvíli, kdy mi sáhl na ruku a přiblížil se, až k obličeji. Řeknu to asi takhle: Měl studené rty, které se chvěly, cítit jeho jazyk na mém krku byla nová dávka adrenalinu. Ruce měl, ale příjemně hřejivé, když mi sahal na záda pod trikem. Zajímalo by mě, jak by se to všechno vyvíjelo dál, kdyby mi neprokousl kůži.

Začalo to letmým dotykem zubů a skončilo to kapkou krví, jak jsem potom zjistila. Odstrčila jsem ho od sebe, ale on mě nechtěl pustit. Syčela jsem na něj, jestli je normální nebo si hraje na upíra, ale někdo ho vzal zezadu za triko a odtáhl ho. Poznala jsem velícího George, jak ho drží a je proti němu strašně drobný. Max mu neřekl ani slovo a když byl propuštěn, tak se bez rozloučení odvrátil a odešel.
Když zašel, tak mi George jen připomenul, že mám být opatrná a nemám být tak důvěřivá a přidal pár slov o lékárničce a odešel. Po chvíli jsem slezla ze zábradlí a za rohem budovy narazila na Sebastiena..

Pohladil mě po tváři. Vzdychl a obešel mě. Neohlížela jsem se..
Co to vlastně mělo znamenat? Netuším.. říkám si, že to prostě přehnal, ale on už se mi ani neukázal do doby před mým >odchodem

.........................................................................................................................................................................

Moc dobře jsem si vzpomínala na zážitek s Maxem. Na skoro jedinou a poslední vzpomínku na něj. Na poslední, kterou přiznám. Sebastien se na mě smutně díval. Věděl na co myslím a já moc dobře věděla, že to celé viděl.
,,V tu chvíli jsem pochopil, že tě nemůžu mít a o to víc jsem tě chtěl, ale to znamenalo, že se musím rozloučit s Laurou, která jak jsem předpokládal utekla k Georgovi s prosíkem.."
,,Pamatuji si na to. Všemi to otřáslo jako nějaký skandál, že jste se rozešli. Na jednu stranu jsem byla ráda, ale.. muselo tě to mrzet."
,,Pravda.." přitakal.
,,A pak začala válka mezi tebou a Georgem. Bitva, kde není nikdo vítězem." Přemýšlela jsem jak mám pokračovat já. Musela jsem to doříct..
,,Když jsme se začali vídat, tak jsem si všimla, jak se na mě ostatní dívali a pozorovali nás. George je proti nám poštval. Nalhal jim bůhví co. Nemůžu zapírat, že těch pár měsíců co jsme byli spolu, tak jsem si nevzpomněla na Maxe, ale.. Laura se chtěla taky pomstít a pro změnu mně, takže s Georgem dali dokupy geniální plán, jak nad dva od sebe dostat a přinejmenším nás zmrzačit, což se jim skoro povedlo."
,,Ale nepovedlo, jak říkáš."
,,Bylo to divný, jak jsme se dali dohromady."
,,Uhm.." souhlasil.
,,Vydrželo nám to docela dlouho, že? Mluvili jsme o tom, co nám to všechno přináší, koho jsi všechno ztratil za přátele nebo naopak získal. Obchody ti šli špatně a věděl jsi moc dobře proč.. přesto všechno si se mnou zůstal. Proč?" Přemýšlela jsem nad tím už docela dlouho. Spíš jsem mu škodila, ale on mě ještě bránil a vše vyvracel.
,,Peněž mám víc, než dost. Ty nepotřebuji. Vždycky se dá dobře vydělat, když to umíš, ale moc dobře víš, že jsem jen neseděl se založenýma rukama!" vyvracel mi moji domněnku. ,,Snažíš se vyhnout odpovědi na mou otázku.. proč jsi ode mě odešla?"
Chvíle, na kterou jsme všichni čekali. No, tak si vzpomeň, proč jsi šla..
,,Kvůli Maxovi.."
,,Myslel jsem si to.. ten podělanej.. tohle mu jen tak nedaruju!" posmíval se a nadával svému bratrovi, díky němuž jsem Bena neviděla dost dlouho nato, aby teď mohla říct, že mi na něm záleží. Byla to chyba a já doufala, že by se na to dalo zapomenout, ale byl to.. hm.. sourozenecký podraz.
,,Věř mi, že toho teď lituji víc, než si myslíš! Kdybys jen věděl kolikrát, jsem si to všechno přemítala v hlavě a ptala se sama sebe."
,,Řekneš mi aspoň, jak tě ten blbeček přesvědčil.." Nechtěla jsem mu to říct, styděla jsem se za to a to dost. Víc, než dost. ,,No? Nemáš mi snad co říct? O tom silně pochybuju! Tak mluv!" Byl nedobytný. Rozhodla jsem se, že mu řeknu jen to co je nezbytné. Začala jsem..
,,Přišel ke mně domů. Divila jsem se potom co se stalo. Tvrdil mi, že ví o nás dvou a že mu to ublížilo. Potom mi navykládal jaký jsi a nejsi a já husa mu uvěřila, tak jsem ti večer řekla, že se už nechci vídat a šla s ním."
,,To bolelo.."
,,Já vím.." přikyvovala jsem.
,,Co ti řekl, tak přesvědčivého, že jsi šla s ním?"
,,Že jsi o mně říkal, jaká jsem skvělá náhrada. Že se pořád stýkáš s Laurou a o tvých obchodech. Co vlastně děláte v tom vašem.. já nevím, spolku? atd.. naštvala jsem se a jela s ním. Po pár hodinách jsem to chtěla vrátit, ale bylo pozdě. Byla jsem s ním asi dva týdny. Potom jsem zase hledala cestu zpět k tobě." Doufala jsem, že to zabere.
,,Kde jste byli?"
,,Tak kam v životě už nechci. Každý den někde jinde. Nechtěl mě odvést zpět sem a já se bála jít jinam, než on."
,,Mám se vůbec ptát co jste dělali?" Hurá.. třeba mi uvěřil.
,,Slíbil mi, že mi ukáže úplně jiný svět, abych na tebe zapomněla, ale to já nechtěla." Bože! Zním jako z nějaké telenovely, ale já nevím, co mu mám říct.. Byl ticho a neodpovídal. Poznala jsem, že mi nevěří. v Těch několika vteřinách jsem si živě vzpomněla na to, jak to doopravdy bylo..
Šla jsem otevřít dveře, když někdo zvonil. Myslela jsem si, že to bude Sebastien, ale úsměv mi povadl, když za dveřmi stál Max. Chtěl jít dovnitř, ale nemělo cenu mu bránit protože jsem to ani nedokázala a nechala se zatlačit dovnitř. Zavřela za sebou dveře a já jen čekala co se stane. Ustupovala jsem, tak dlouho až jsem narazila do nedaleké zdi.
Zřejmě se skvěle bavil nad mým chováním.

Odešel do kuchyně. Na vysokou židli si odložil bundu a protáhl se. Pod trikem se mu rýsovalo jeho kostnaté tělo. Obrátil se na mě.

Byl jiný. Měl unavené a utrápené oči, vyhublé tváře a jeho klíční kosti byly vidět na kilometry daleko. Přesto mě přitahoval jako tu noc, když mi prokousl kůži, což bych chtěla taky vysvětlit.
,,Nesedneš si?" vybídl mě a ukazoval na židli před ním. Chvíli jsem ještě stála a pak přešla k pultu před velkým oknem a opřela se o něj.
,,Ne, díky." odpověděla jsem.
,,Mám tě pozdravovat od Sebastiena." Předklonil se a lokty se opíral pulty přede mnou, které tvořili jediný nábytek, který nás dělil.
,,A to jsi přišel jen kvůli tomu?" Kdyby se někdo jen domáknul, že byl tady, tak by to Sebastien nenechal jen tak. Bohužel pro Maxe.
,,Ne."
,,Poslouchám." vybídla jsem ho."
,,Rozejdi se s Benem." nařídil mi, jakoby nic.

Zoey Attack!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Věříte na osud?

Ano !
Někdy..
Ne!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama