Nádech.. II.

15. srpna 2013 v 17:06 | Zoey Attack! |  Minulost>prostě píšu..

Ten sladký vzduch svobody nechutná vždy stejně..




Chcete skončit se vším. Zvolím si čistý odchod, ať aspoň v tom pekle jsem čistá. Říkám si nahlas před zrcadlem, kde snad ani svůj odraz nejsem schopná poznat. Černé zplihlé vlasy, vybledlá a vyzáblá tvář se leskne v odrazu. Skláním pohled na mé rozdrápané ruce. Je mi ze mě zle. Při myšlení na všechno nejsem schopná vstát ani z postele. Prosím boha celé hodiny, dny, týdny..
Nikdo mě nemůže vytáhnout a dostat zpět. Nehty mám do krve seškrábané. Pořezané a odřené ruce vypadají jako můj obličej. Na zdech jsou krvavé pruhy a proužky, plivance, otisky..
Všude to je vlhké od mého poty a někdy i od slz. Je fajn bydlet bez rodičů, aniž by vám už bylo 18..
Mia za mnou občas zajde, jestli jsem v pořádku, ale ví, že mi nepomůže, i kdyby chtěla. Snaží se mě ukonejšit. Opakuje stále dokola, jak bude všechno zase v pořádku, dyť to zvládneme. Já si, ale nejsem jistá tím, jestli to vůbec chci zvládnout.
Vždycky jsem si myslela, že kdyby do toho jedna z nás měla spadnou, že to bude ona. Já měla vše pod kontrolou a málokdy jsem se k tomu dostala. Pak nastal zlom a ta, která o sobě mohla říct, že je v háji jsem byla já..Nemyslím tím, že bych chtěla, aby to bývala ona. To ani náhodou! Jen mě to překvapilo.
Chci na vše zapomenout a být zapomenuta, jako bych nikdy nebyla. PRO DOBRO VŠECH.
Přemýšlím o blbostech, které jsou teď tak důležité. Nevím kam jít, co dělat, přemýšlím o tom, jak správně dýchat. Cítila jsem se jako chvíli před smrtí, protože z ničeho vstát z postele a říct si, že alespoň dokončím co jsem zažila v takovém stavu nebylo běžné. Najednou ve mně byla vlna sebevědomí a agrese. Neumřu dřív, než mi všichni nesplatí svoje dluhy.
Možná to bylo i z důvodu toho, že jsem slyšela Damienův hlas za dveřmi, ale neotevřela jsem mu.
Otevřela jsem možná tak okna dokořán a průvan lízl mou polonahou kůži. Namířila jsem si to do koupelny a zvenčí se dala do kupy, jak to jen šlo.
Dlouhá sprcha mě probrala z rozmrzelosti a já si to štrádovala k zrcadlu, kde jsem nad sebou jen kroutila hlavou a ptala se sama sebe, jak jsem se mohla takhle zanedbat.
Skrz vyhublý obličej mi byla vidět patra čelisti. Napuchlé prázdné oči se vídali na prud vody. Mnoho dalšího..
Vyšla jsem s tím, že se za pár hodin vrátím, ale už jsem se do toho bytu nikdy nevrtila. V tu hodinu se toho seběhlo tolik. Obešla jsem spoustu lidí a vytáhla z nich tolik peněz a fetu, že to ani ode mě nebylo pěkné. Tohle byla přeci odplata za vše.
Skončila jsem u kamaráda, který si mě vzal na krk už před X lety a.. z toho týdne a něco si nepamatuji skoro nic, protože jsem o sobě ani nevěděla.
Někdo mě mezitím prásknul o tom žádná. Průser byl v tom, že mi tehdy ještě nebylo 18 a už to jelo. Dojeli si pro mě, další výslech, dohody, odebrání a svěření do péče..
Jen ta představa. Máte ty hnusný šedý stejnokroje, okolo vás jsou alespoň 4 lidi a hlídají každý váš pohyb, jako byste byli ten největší zločinec světa.

Jdete si sednout. Dívají se na vás jako na špínu. Klepeta na rukou vás studí. Smějete se. Už ani nemá cenu brečet ani o totiž nejde. Můžete se jen smát a vysmívat se jim.
Nevíte co máte odpovídat, jestli vůbec něco, tak si s nimi hrajete. Jsem pro ně něco jako lék na rakovinu, protože toho vím tolik. Stačí pár slov a pozavírají polovinu města. Ne, naučila jsem se, že se jména nikdy nezmiňují.
Vzala jsem všechno na sebe. Všechny jsem očistila a já byla za toho grázla.

Usmívám se a mávám na své kamarády. Ti jen blbě zírají a pozvedávají koutky úst v náznaku letmého AHOJ.
Neuvěřitelný zmatek se objevuje na ,,odvykačce", když nejsem schopná ani těch nejpřirozenějších činností. Ani nechápu, proč tam jsem. Jak jsem se mohla nechat takhle podrazit od tolika lidí? Je to vůbec možné?

Rty se mi chvějí. Špičkou jazyka se opírám o zadní stranu zubů. Ústa mám pootevřená a slabě dýchám. Tvář mám studenou a zpocenou. Není mi zima, ale třesu se. Potím se. Obálky, které jsem držela jsou vlhké. Mia se mě snaží uklidnit, ale nejde to.
Tolik lidí odešlo na věčnost jen za tu dobu co jsem tu a já jim nedala ani sbohem. Moje druhá rodina odešla. Přemýšlím nad smyslem života. Jsem jako dítě. Mia už musí jít. Slibuje, že zase přijde.
Mojí nejoblíbenější činností je čtení a psaní dopisů. Nejvíc mi trhá srdce slova psaná Damienovou rukou. Řvala jsem jako malé děcko. Dozvídám se, že to byl on, kdo všechny práskl, ale musím si to nechat pro sebe, protože by jinak jako člověk skončil.
Na různých sezeních rozebírám sama sebe a dozvím se, že jsem do toho spadla kvůli ztrátě mého milovaného Scotta. Lhala jsem sama sobě. Myslela si, že to přejde samo. On je navždy pryč a nikdy mu už nic nemůžu vysvětlit. Dostávám jeden dopis psaný jeho rukou, ale chci si ho přečíst, až vylezu odsud.
Měla jsem sny, budoucnost, kamarády, rodinu, peníze, úspěch.. byla jsem dítě štěstěny a myslela si, že lepší život si nemůžu přát, natož chtít. Spletla jsem se. Chtěla jsem od života víc a to jsem taky dostala. Bohužel jsem s tím neuměla naložit.





Zoey Attack!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Věříte na osud?

Ano !
Někdy..
Ne!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama