Adios..

13. září 2013 v 22:50 | Zoey Rylow |  Minulost>prostě píšu..

Milosrdenství je pro slabochy...
Raději budu slaboch, než být satanův syn..


Chladný vzduch mi olizoval má holá záda. Klepala jsem se, ale ne zimou. Chtěla jsem brečet štěstím, ale na to jsem byla posera. Radši jsem se litovala. Utírala jsem si nos do polštáře a snažila se nedýchat moc nahlas, abych nevzbudila spolubydlící. V hlavě jsem si opakovala, jak je dobře že jsem šla na intr. Nové město, lidé, budu čistá.... Škola, lidi, prostředí byli hrozně fajn, ale.. Něco a někdo mi chyběl. Nedokázala jsem si to přiznat, ale byl to fet. Chyběli mi ty strávené chvíle s lidmi, kdy jsme byli všichni v pohodě.
Moje zápisky ze dne: 23.9. 20-- (pár let zpět)
Nevím co mám dělat. Slíbila jsem si, že to omezím. Nepřestanu to ne. Kvůli škole si nesmím dát. Lidi lžou, když říkají, jak je strašně jednoduché se k tomu dostat. Není pokud neznáte ty správné lidi a to já tady neznám. Proto jsem sem přijela ne? Každý den myslím jen na tu chvíli, ten pocit.. až si si dám. Moje smysly zbystří a já se jednu za čas budu cítit v pohodě. Bojím se, že to tu na mě někdo pozná. Začínám být nervózní a nevrlá. Vyletím kvůli každé kravině. Přemýšlím, jestli si mám jít něco sehnat nebo ne. Už dva týdny jsme čistá. Už dva týdny. Je to příšerné!
Říkají, že jsem závislá, ale já jim tvrdím opak. Vím, že kdybych chtěla, tak s tím seknu okamžitě, ale já nechci. Když někdo opravdu nechce, tak si nedá! Aspoň tenhle týden vydržím.
Je mi špatně a do smíchu, když máme ve škole přednášku o protidrogové prevenci. Lidi co o tom něco vědí, ale myslí si svoje. Neposlechnout ty co v to něco zažili a snažte se jim to vysvětlit jako žák a neupozornit na sebe, když to tak hájíte, máte tolik informací a nesouhlasíte. Každý den mě napadá, že si prostě půjdu hodit mašli. Minulý týden, když jsem přišla domů, tak jsem byla smířená s tím, že se podřežu. Myslela jsme si, že to je opravdu můj poslední den. Nechápu, že jsem tady...
Ani tu blbou cigaretu si nemůžu dát. Nějak to dopadne to je jasný, ale co teď? Mám se držet svých zásad nebo ne?
-Je mi smutno, když to čtu po těch letech. Jaké myšlenky mě napadali sotva mi bylo 16 let. Že jsme byla smířená se smrtí snad už ani nezmiňuji, ale je to pravda. Zhruba ten měsíc co jsem nastoupila na střední školu jsem to vydržela, ale v životě jsem ještě nebyla tak zoufalá. Možná ani nechci vědět kam by zašla moje hysterie, kdybych nepotkala mého dlouhodobého přítele Scotta (na vysvětlenou příště). ,,Jeden z největších feťáků tady.." říkali o něm. On byl pro mě spása. A rozhodně toho nelituju! Ty roky s nim byli úžasný. Jen jsem na konci zjistila, jak ho mám ráda a jak ne. Pozdě..

Hřbetem ruky si přejíždím po čele. Dýchám mělce. Hlavou se opírám o studenou zeď. Nakláním se nad mísou a trikem si otírám zvratky z brady. Prosím boha. Překvapivě neodpovídá.
Po nějaké době, kdy se mi uleví se zvedám. Opláchnu si obličej a ústa .Odcházím. pokoji si vezmu krabičku cigaret a jdu na chodbu do nejbližšího okna. Otvírám ho a sedám si. Ranní hodiny se blíží. Zapálím si a opřu se o rám okna. Potahuju z cigarety. Jsem v hajzlu.
Je to už 3. týden. Vydržela jsem dost. Zítra si něco seženu. Jen trochu, ale přeci.
Vracím se do pokoje a rovnou si lehnu do postele. Schoulím se do klubíčka. Dvakrát oddechnu a usnu..
Zítra bude lepší den. To byla moje poslední myšlenka...
Záda jsme měla sedřená o zeď, ale ne do krve. Choulila jsem se do klubíčka a snažila se skrýt před světem. Snažila se udržet to slastné teplo po peřinou. Každých pár vteřin si otírala oči nebo nos. Trvalo mi docela dlouho, ne jsem se uklidnila byl schopná normálně uvažovat.
Posledních pár hodin stálo za nic a vše začalo jen tím, že jsem musela jet domů. Mohla jsem mít sebelepší náladu ale když jsem otevřela dveře, tak se ihned zkazila.
Nedokázala jsem pochopit tu nespravedlnost, nenormalitu, debilitu.. cokoli co by tohle vysvětlovalo. Někdy totiž stačí jen jedna rána a jste na konci svých sil. Někdy bohužel dostáváte jednu za druhou a je jedno, jestli ještě dýcháte nebo ne.
Připadáte si jako blázni, vyvrženci, nechtění.. cokoli na světě, když máte slabou chvilku. Horší je, když se to přecitlivění uklidní a vy si uvědomíte vaše myšlenky, slova, pocity..
Proč volat svou matku, kterou nemáte? Boha na kterého nevěříte? Spravedlnost, ve kterou ani už nedoufáte. Lidskost, kterou nevidíte. Zázrak, který nepřijde? Naději, ketrá zhasíná?
Proč děláme ty špatné věci? Někdy je nám po nich líp a někdy hůř jistě..

Zoey nedělej to. Nesahej na to ani se na to nedívej! NE! Nic nebude.. Ne nemůžu dál. Tohle mi pomůže..
Slast. Zapomnění. Pohoda. Cokoli dobrého..
Jen hrdost byla zničená..

Zoey Rylow

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Věříte na osud?

Ano !
Někdy..
Ne!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama