Skryje přítel svou zášť?

13. října 2013 v 14:52 | Zoey Rylow |  Minulost>prostě píšu..

Učili nás, že není víc, než bratr..
Učili nás, že pokora pochopí vyhnanství..
Učili nás, že krev je červená..
Učili nás, že srdce bije i po smrti napořád..




Nucení, nutkání, pocit potřeby, cokoliv co vám brání to neudělat je jen pochybení o vlastním činu. Tvrdí nám, ať si stojíme za svým názorem, ale důvod činu i slov už nehledají. Muka, která prožíváme, když si uvědomíme své pochybení jsou vedlejší. Ústupky, které děláme pro napravení je už nezajímají.

Tak řekněte co je vlastně správné? Za přečin se platí učili nás. I to, že existuje peklo i ráj. O něčem mezi se nezmiňovali, ale právě tam teď stojíme.
Černá. Říká se jí barva smutku. Pro někoho, ale znamená barvu štěstí. ,,Naprostá ignorace okolí nám zajistí čistou mysl." učili mě.

Opírám se o dveře od půdy. Očima počítám skvrny na zdi. Pravou rukou trvám lino, kterým jsou pokryté schody na kterých sedím. V levé držím mobil. Slzy mě štípou na tvářích. Rukávy jsou černé a vlhké. Přemýšlím jaké mám nejlepší černé šaty a boty. Krajkové. Jasná volba.
Silonky či bez? Lodičky nebo boty na klínku? Cokoli. Je to jedno. Už mě stejně neuvidí ani já jeho třeba už ani ji. Jejich blízkost, teplo jejich těla, sílu stisku jejich ruky.
Mio.. řekli jsme si že jsme sestry. Okolí nás tak vnímalo. Nebyli jsme kamarádky co si říkaly všechno, ba naopak jsme si spoustu věcí neřekly nebo zatajovaly. Hádky kvůli fetu nás vždy rozdělily, ale pouto mezi námi nás svedlo dohromady. Žili jsme ve lži a strachu o tu druhou. Bojovali za sebe. Cokoli jen, aby ta druhá byla v pořádku. Podráželi jsme si navzájem nohy, ale vždy se k sobě vrátili. Nedokážu tě ztratit.

Proč potom tohle? Ještě večer jsme se měli vidět a zavzpomínat na staré dobré časy. Hádka pro nic. Jen pro- fet. ,,Ty můžeš a já ne?"" vyčítala mi. Já ji jen odpovídali: ,,Uvědom si co to dělá se mnou a co s tebou." I když jsem věděla úplnou pravdu. Ale co jsem ji měla říct jiného jen, abych ji alespoň trochu uchránila, když jsem byla většinu času úplně někde mimo?

Prosím jen pochop o pro mě znamenáš. Umíš se mnou manipulovat, protože víš, že bych pro tebe udělala cokoli. Já za tebou vždy přiběhla, když bylo něco v nepořádku. Když jsi měla problém.. Byla jsem podpantoflák. Někdy jsem nechápala tvoje reakce, ale neřekla jsem ti jedinou výtku, protože jsem se bála tvojí reakce.
Tvoje máma mi volala, aby mi sdělila, že jsi měla nehodu, abych se nebála, kdyby ses neozývala. Hned mi bylo jasné, že to nehoda nebyla. Stačil mi jeden hovor a celá uřvaná jsem už stála na nádraží a po chvilce jela za tebou. Doteď absolutně nechápu, jak mi mohli sežrat, že jsi moje sestra a nechtěli vidět jediný papír. Byla jsi tam 5. den, když jsem se celá rozklepaná plížila k těm dveřím. Pomaloučku otevřela dveře a tiše je zavřela. Šourala se k rohu a nakoukla za něj.
,,Brý den." zašeptala jsem a ostatní mi kývli nebo odpověděli stejně.
Už mě čekala. V puntíkované noční košili tam ležela na vysoké posteli bez výrazu a chabě se pokusila usmát. Nepozdravila jsem ji. Jen sundala batoh a bundu, které jsem položila na židli u stolu. Ujistila se, že mám mobil v kapse a opatrně usedla na její postel. v úrovni jejich boků.
Nebyla na pokoji sama. Vedle ní ležela starší paní a četla si knihu. Naproti žena ve středním věku, které přišla návštěva a poslední 4. postel bylo rozestlaná, ale prázdná.
,,Jsi tu brzy." konstatovala.

,,Hmm..jela jsem dřív."

,,Co jsi řekla doma?"

,,Nic.." Nedívala jsem se jí do očí a snažila se předstírat, že si upravuji náramek.

,,Jak nic?"
,,Utekla jsem." Nemělo snad ani cenu se teď pokoušet jí vysvětlit, že mě za to můžou vyloučit a že mě doma přerazej. To mi teď bylo jedno. Hlavně, že byla v pořádku a dýchala. Cítila jsem tak strašnou úlevu, když jsem ji viděla a cítila teplo jejího těla. Seděla jsem po její pravé straně a levou ruku měla na kapačkách. Typovala bych to na glukózu, když jsem viděla, jak vypadá. Dehydratace, únava, podvýživa, stres..
Nejraději bych ji obejmula a nikdy nepustila, ale pořád jsem se na ní zlobila kvůli tomu co provedla a doteď jsem jí to neodpustila.

,,Mio.. proč?" Kousla jsem se do tváře a snažila se vyvarovat hádkám. ,,Copak si neumíš dát pozor? Zrovna ty? Co se stalo? To není jen tak." sypala jsem na ní otázky tenounkým hláskem, aby nás nikdo neslyšel. Následovalo dlouhé ticho, kdy jsme se jedna druhé konečně podívali do očí a neuhly.
Mie se začal prudce zvedat hrudník a cukaly jí koutky úst. Mrkáním se snažila zastavit přicházející slzy.
,,Byla to nehoda." chraptivě šeptala.
Ta mladší paní se i se svou návštěvou vydala k odchodu. Dveře se za nimi zavřeli a já se kousala do rtu a modlila se, abych nepropadla záchvatu hysterie/bezmoci/smutku/a cokoli jiného pro mě podobného.
Spodní patro čelisti se mi začalo třást a přidali se k tomu i rty. Sklonila jsem hlavu a dívala se na svá stehna. Přivřela oči a snažila se zklidnit. Třes po celém byl děsivý. Mia mi položila svou dlaň na mou.
Podívala jsem se do stropu a mrkáním mi moje poslední slzy sklouzly po tvářích, až na ruce. Nadechla jsem se a podívala se zpět na ni.
,,Proč? Copak nestačí to co se děje okolo? Jsme mezi posledníma co nezavřeli nebo jsou naživu. Nemůžu si tě ohlídat. Bohužel. Jsi teď na to sama jako já od samého začátku. Jsme přeci už velký holky ne? Velký rozumný holky, který se ze všeho vyvlečou bez ohledu na vše. Vždycky jsme ve všem jeli spolu, ale nemyslí, že je teď čas se osamostatnit? Vždy jsem hrála jen za sebe a tebe. Mrzí mě, že ti tohle teď řeknu, ale vždy jsem ti pomohla nebo se o to snažila, když jsem potřebovala pomoc já, tak to bylo vedlejší nebo si neměla čas. Vždy jsem tě podržela a stála za tebou a ty jsi se mi jen vysmívala a za zády si o mně povídala s ostatními. Přehlížela jsme to byla jsem podpantoflák a jen se k tobě zase přidala. Víš moc dobře, že nejvíc nesnáším neupřímnost. Když jsme se měli setkat, tak mi nešlo o to, abych si dala, ale abychom se po dlouhé době viděli. V tomhletom jsem byla sama. Sama jsem si to sehnala. Spočítej si kolikrát jsi to měla ode mě a teď kolikrát já čistě od tebe.. ani jednou. Přemýšlela jsem, jestli se mě držíš kvůli penězům, ale... nechtěla jsem si to přiznat. Byla jsem skoro jediná holka, se kterou ses bavila víc, než o škole, protože by tě snad jiná, kterou jsi znala nedokázala pochopit. Vždy jsi šla za mnou, ale když jsem chtěla přijít já, tak jsem měla smůlu. Proč?!?!?!??

Horší je to, že i přes to všechno tě nedokážu přestat mít ráda. Nejde to. Bohužel nebo možná právě naštěstí jsme si k tobě vytvořila pouto. Před kýmkoliv jsem ti dala přednost. Přede všemi. Byla jsi na prvním místě ty a vždycky jen ty. Hrozí mi vyhazov ze školy. Shání se po mně sociálka. Policajti si pro mě přijeli do školy a až mě najdou, tak jako člověk skončím. Společnost pro mě nebude existovat. Já nebudu existovat pro ni. Všichni mě zavrhnou i ty. Proto ti radím, aby ses vzpamatovala, protože já tady nebudu. Možná už nikdy. Zlatá mě nemine dřív či později.Tak si to prosím uvědom a zařiď se podle toho. Už tě nemůžu chránit jako doteď. Je nařadě začít být sobecká a postarat se nejdřív sama o sebe. Jde mi o krk. Ty máš rodinu, kam se vrátit. Já se vrátit domů nemůžu, rozhodně ne takhle. Za čas možná. Máš přítele, který tě miluje, já toho svýho možná už nikdy neuvidím. Přestaň ubližovat sama sobě. Nemůžu ti říkat, ať přestaneš s fetem. To bych byla sama blbá, kdybych tomu věřila, ale pamatuj si na to, že tě budu mít po dohledem. Ty ses chlácholila s tím, že máš známosti všude. Já je sice nemám všude, ale jen tam, kde potřebuji, tak si dej pozor.. Je možný, že nepřijdu zrovna, když bude potřeba.." Těžce jsem vydechla a přemýšlela, jestli chci vůbec slyšet její odpověď. Mohla jsem si ji poslechnou buď teď nebo nikdy.
Mia přivřela oči a odtáhla si svoji ruku z mé dlaně. Trochu se mračila a já čekala na tu nejhorší reakci, která mě čekala. ,,Beze mě by jsi byla nic! K fetu by ses bezen mě nedostala! Já ti ukázala, jak to všude chodí. Jsi chudinka! Neměla jsi to, kde brát! Vždycky si za někým dolezla, aby ti to sehnal a teď mi budeš říkat kolik jsi mi toho dala? Byla to tvoje volba ne moje! Se prober ne?! Nemám rodinu! Nemají mě rádi copak to nepochopíš? Nemůžu se k nim vrátit! Tvoji pomoc nepotřebuju. Já mám horší život, než ty. Vždycky jsi měla peníze a všechno co jsi chtěla. Já ne. Jediný nad čím mám navrch před tebou byl fet. Tak mi ho neber! Já že ti nepomohla? A co když jsi ke mně přišla se svýma pubertálníma problémama, který já řešila tak ve 13! Ty mi tady nemáš co mluvit do života. Já o tobě nic neříkala, jaká kurva ti to řekla? Nelez mi na oči a zmiz! Vypadni a táhni si za tím svým! Doufám, že chcípnete oba dva! Ty jsi mě nikdy nechápala! Měla jsi vždy to co jsi chtěla! Nikdy jsi nemusela nic řešit! Nepotřebuju tě." Nadechla se. ,,A už vypadni!!"
S jejími slovy jsem se pomalu zvedla a šla ke dveřím, cestou si ještě posbírala své věci. Nedalo mi to a neodpustila jsem si se s ní ještě rozloučit: ,,Shohem ségra." Se svými slovy jsem se otočila a práskla za sebou dveřmi. Vyběhal z oddělení ven a pak z areálu nemocnice a sedla si na nejbližší lavičku, kde jsem probulela snad hodinu. Absolutně jsem netušila co budu dělat.
V jednom měla pravdu. Bez ní bych se k drogám nedostala, alespoň ne tak ,,brzy". Vždy mě to k tomu táhlo, to bez pochyb. To co mě nejvíc mrzelo byla zase ta závist. Záviděla mi snad život jaký jsem kdy vedla? Nedokážu se od ní odloučit ani po tomhle. Nejde to. Naneštěstí..
V rozpacích jsem hledala mobil, když přede mnou zastavilo černé naleštěné auto. Stáhlo zatmavené okýnko, za kterým se schovával Damien. Chvíli jsem na něj nevědomky koukala a potom mi pokynul, ať si nasednu. Bez protestu jsem tak učinila a omámila mě jeho vůně, když jsme za sebou zavřela dveře.. Usmál se na mě, ale neptal se na nic. Prostě se rozjel a mně bylo úplně jedno kam.



Zoey Rylow

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Věříte na osud?

Ano !
Někdy..
Ne!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama