Uvědom se..

10. října 2013 v 19:27 | Zoey Rylow |  Minulost>prostě píšu..

Svědomí neslouží k posuzování činů,

ale k uvědomění si sebe sama..



První větu bych snad pro dnešek nejraději vynechala, ale bez ní to asi nepůjde. Začínám se tam někde hluboko, hluboko uvnitř užírat. Možná bych si sama sobě měla vysvětlit, jak vlastně začal můj ,,vztah" s Damienem. Po pravdě nijak..
Úplně poprvé jsem ho vlastně viděla na lavičce na nádraží, kde se bavil se svými kamarády. Já ho pozorovala z povzdálí v pozadí mých spolužaček ze základky a ignorovala každé jejich slovo.
Potom následovaly dva roky, kdy jsem ho jen potkávala, zamilovaně na něj koukala, ale tím to končilo. Však si to umíte domyslet..
Odešla jsem z města a tak nějak ho vypustila z hlavy. Na střední škole jsem si mezi několika tréninky, kdy jsem pobíhala sem tam, potkala Marka (přezdívaného Scott, ale dodnes nevím proč). Šla jsem s mým dobrým kamarádem Danielem do nákupáku (ani už nevím pro co) a potkali jsme jeho kamarády. Měla jsem je ráda. Byla to přesně moje krevní skupina.
Chvíli jsme si povídali a najednou někdo přišel (nevím odkud) s tím, že se omlouvá, že jde pozdě.
Ten někdo byl pro mě jako magnet. Černé vlasy, tetování, úsměv od ucha k uchu a já se pohledem zasekla na něm. Všiml si, jak na něj zírám a věnoval mi nádherný úsměv. Oplatila jsem mu ho, ale hned potom jsme s Danielem hned odešli. Celou cestu do mě kvůli Scottovi rýpal, ale já se ho na něj radši neptala, i když jemu jsem nikdy nic nezatajila.
Scotta jsem potom ještě takhle, náhodně" potkala asi 3x. Vždycky se na mě usmíval. Sjel mě pohledem a mě v břiše lítali motýlci. Snad jsem ani nedýchala, když měl opřenou hlavu o ruku a koukal se na mě a neuhnul ani na vteřinu..
Jednou nás s Danielem pozval kamarád k němu domů. Bylo tak okolo třiceti lidí. No.. a abych to zkrátila: dostala jsem šílený amok žárlivosti, když jsem viděla Scotta se objímat s jinou holkou a okolo bylo nastoupených pár dalších..
Nedivila jsem se. Stačilo se jen podívat a bylo jasné, že se o něj perou.
V mojí hlavince mi cosi bliklo a já si řekla, že asi nebude tak jednoduché ho "dostat".
Byl čas odejít. Oblíkala jsem si bundu, když přišel za mnou se rozloučit.
,,Ty už jdeš?"
,,Uhm."
Doslova tupě na mě zíral, ale potom mě chytl za tváře a políbil na čelo.
,,Tak ahoj." prosnesl a odešel. Stála jsem tam jako opařená a chvíli mi trvalo, než jsem odešla.
Snad měsíc jsem se mu vyhýbala (ani nevím proč), ale na mě, ale čekal před školou a pozval mě na kafe. Proseděli jsem spolu několik hodin a pořád si měli co říct, smáli se, nenápadné dotyky, pomrkávali po sobě..
Odcházela jsem s pocitem štěstí. Usmívala se, ale každým dnem mi úsměv vadl.
Tři týdny se neozval ani neobjevil. Nechápala jsem to..
Byla jsem na jednom posezení u známého. Seděli jsme na sedačkách a já na zemi hledící na nízký stolek před námi a čekali. Věta typu: ,,Kde je ten týpek?" zněla pořád dokola.
Všem se zvedl adrenalin v krvi, když přišel a mě spadla čelist směrem dolů. Ve dveřích stál Scott, úsměv od ucha k uchu prohlašující: ,,Už se to nese!"
Myslím si své (třeba to je jinak, že ale..), když se se všemi tak nějak přivítal a spadl pohledem na mě, tak mu úsměv poněkud povadl a zůstaly mu jen zvednuté koutky. Zdvihl jedno obočí a už si to kráčel k nám.
Sedl si mezi ostatní na sedačku, vytáhl obsah svých kapes a začal to rozdělovat.
Poznámka: Vždy to bývá jinak. Takovéhle posezení se moc často nedějí. Nám sloužili spíš k tomu, abychom porovnali situaci ve městě, nové lidi, dodavatele, peníze, kdo s čím nebo kým potřebuje pomoc.. Na chvíli se z nás stala něco jako rodina, ale za denního světla jsme dělali, že se neznáme.
Buď někdo pozval ostatní (to bylo málokdy) nebo se vše rozdělilo a dotyčnému zaplatilo, což bylo právě teď.
Přišla řada na mě. Hodil sáček s obsahem směrem ke mně po stole. Zastavil se těsně přede mnou.
Odpinka jsem srolovanou bankovku k němu. Vzal si jí a podával mi ji zpět. Nasadil kamenný obličej, když mi s ní mával před obličejem.
,,Ty nemusíš." vysvětloval. Ostatní se na sebe ohlíželi, protože nevěděli o tom, že bychom se my dva znali. V konečné podstatně nad tím mávli rukou a život šel dál.
,,Potřebuju víc." Konečky prstů jsem posunula jeho dlaň zpět k němu. Párkrát nad tím ještě zamrkal, vzal si peníze, vytáhl další a podal mi ho se slovy: ,,Nechápu na co tolik." Pár lidí vyprodukovalo hrdelní smích. Já si vzala co mi podával a odpověděla mu: ,,To není jen pro mě a i kdyby, tak nikdy nevíš kdy bude potřeba."
Hlavu měl mírně zakloněnou. Zády se opřel a mělce vydechl.
Po zbytek večera mi nevěnoval pozornost. Občas po mě mrkl, ale víc nic. Bylo mi to líto. Hlavně jsem dumala nad tím, že bych do něj určitě neřekla, že tohle- provozuje.
Vypadal jako slušný, čistý kluk který by snad ani mouše neublížil. Odešel zhruba 20 minut přede mnou a já usoudila, že už tam nemám co dělat.
Byl čas k mému odchodu. Vzala jsem si všechny věci, řekla čau, nazula si boty, zavřela dveře a štrádovala si to do jiného světa. Sešla jsem o dvě patra níž a nejednou cítila, jak mě někdo chytá za rameno a tiskne ke zdi. Druhá ruka mi zakrývala ústa. Vytřeštěné oči jsem upírala do tmy a světlo z venčí mi poodhalilo tvář. Byl to Scott.
Úsměv na tváři se mu objevil v tu chvíli, kdy jsem mu přestala šlapat na nohy. Polevil sevření a úplně pustil mě, když viděl, že nebudu nijak vyvádět.
Zakloněnou hlavou jsem se opírala o zeď a snažila se najít jeho oči. Hrudník se mi už zvedal pravidelně, když se naklonil. Stál tak blízko mě.
Těžce jsem polkla a snažila se co nejvíce oddálit, i když se jednalo o milimetry. Musel cítit, jak jsem znervózněla. Rukama jsem se snažila vpít do stěny. Bezvýsledně.
Pravou paží se opřel o zeď vedle mé tváře. Dýchala jsem jeho vůni. Přivřela jsem oči. Na levé tváři jsem ucítila dotyk dlaně. Oči jsem zavřela úplně. Přiblížil se. Slyšela jsem jeho dech úplně zřetelně. Bříšky prstů mi přejel na spodní čelist a zpět, tak pomalu a tak něžně. Odvrátila jsem hlavu na stranu. Po chvíli jsem cítila teplo jeho těla na krku a po chvíli jeho rty kterými mi po něm přejel, až k uchu. Vrátil se zpět k bradě. Šimral mě řasami, ale po chviličce se trochu odtáhl. Palcem mi přejel po mých rtech. Odhrnul mi vlasy z krku. Tiše si povzdechl.
Udělal dva kroky zpět. Chvíli stál a pak se otočil a sešel schody. Stála jsem tam a čekala ještě slušnou dobu po tom co se zabouchly dveře.
Domů jsem přišla utahaná. Zachumlala se pod deku a přejížděla si po rtech rukou. Při pomyšlení na jeho dotyk mě ještě brněly. Držela jsem si čeho a zírala do stropu. Po chvíli zavřela oči a olízla si rty. Chutnaly po sladkém pocitu blaženosti. Zvláštní..
Napadalo mě jediné: Co tohle mělo znamenat? Nejdříve jsem si myslela, že si to rozmyslel a chtěl po mě peníze za ten ,,dárek" co mi dal, ale..
Bohužel jsem ho znala jen z vyprávění od lidí co ho neměli zrovna v oblibě, takže nemůžu posoudit jeho chování. Díky bohu jsem trochu obrněná od Damiena.
Scott mi ještě chvíli vrtal hlavou, ale pak jsme nad tím raději mávla hlavou a šla dělat mnohem užitečnější věci jako odstranění špinavého nádobí ze dřezu..
Po delší době jsem o něm jen slyšela, že zase někoho podělat jinak nic. Zvláštní bylo, jak se najednou úplně vypařil a nikdo o něm nic nevěděl, ale právě v té chvíli ho každý potřeboval a on z toho vytěžil co nejvíc. Uměl v tom moc dobře chodit, co si budeme povídat..

Nejvíc mě zarážejí takové ty náhody, které by jako spadly z nebe. To si to takhle vychutnáváte cigaretku na lavičce u řeky a počítáte ty lidi, co jsou takoví blázni, že v té zimě jdou běhat a kdosi vám zastoupí ten paprsek slunce, na kterém se vyhříváte. Zvednu hlavu v domnění, že chce někdo půjčit zapalovač a dívám se na Scotta.
Má kamennou tvář a z půlky ji má zastíněnou kapucí od černé mikiny. Kouř z cigarety se ztrácí v okolí a já od něj odvracím pohled a posunu se o kousek na lavičce, jako znamení, že si může sednout pokud bude mít zájem.
Hloupě tam ještě stojí a až po chvíli usedá vedle mě a zapálí si taky.
Čekám na otázky typu: jestli něco nesháním, ale ty se nedostaví. Nadechnu a cítím, jak krásně voní. Přivřu oči a odhazuju nedopalek. Zmrzlé prsty schovám do kapes od bundy a přemýšlím co s tichem. Po chvíli zjistím, že to ani nebylo třeba, protože se rozpovídá sám..


Zoey Rylow!








 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Věříte na osud?

Ano !
Někdy..
Ne!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama