Důvod pro náš nezájem..

30. listopadu 2013 v 23:14 | Zoey Rylow |  Minulost>prostě píšu..

Miluj, hřeš, užívej a na minulost se nedívej!




Dumám nad tím, co se stalo a nad chybami mých rozhodnutí. Jsem tvrdě vychovaný ateista, i když slovo bůh používám velmi často. Dokonce se na něj i obracím, když se modlím pro vše dobré za vše špatné. Jsou to snad mé hříchy spásy kvůli kterým se snažím vysvětlit své bezduché myšlenky?
Vždy jsem dávala vinu jen sobě a i když jsem něco sváděla na ostatní, tak jen v amoku agrese. Nerada jsem slyšela slovo ,,Děkuji." jako poděkování za má slova nebo pomoc, ale když to někdo nevyslovil, tak jsem to brala jako neúctu.
Brát něco jako samozřejmost je nejspíš špatně, ale všichni to tak děláme.
Sami sebe se pak ptáme proč a nikdo nám nedokáže vysvětlit nač. Nechápu, proč se nedokážu držet jednoho téma a skáču od A k N a zpět na H přes T a U.
Co nadělám.
Prsty lehce dopadají na klávesnici u notebooku, co mám na břiše a nutím se ke spánku, který je někde v dáli. Mhouřím oči nad ostrým světlem z lampičky nade mnou a prosím pána boha, abych zítra přežila další den.
Příjde mi, že poslední dobou (pár let) jde opravdu všechno do kytek. Mia se mnou nemluví. Školu nestíhám a nedokážu se naprogramovat na režim učení. Na nějaký vztah jsem na dlouhou dobu zanevřela. Chci jen a jen spát a zapomenout na to špatně a nakonec vytratit i to dobré, protože by mě to brzdilo od mého radikálního řešení této zapeklité situace.
Jsem hrozně náladová a nervózní. Chvílemi nepozorná atd, atd...
Moc dobře vím čím to je.

Potřebuju jen jednu jedinou věc. Mého nejlepšího přítele do nepohody, milenku k prožití dlouhé a bezesné noci, láskyplní dotyk toho pocitu blaženosti, záchranu od kruté reality..
Tohle a ještě víc. Vím přesně, jak bych se mohla cítit a být v pohodě, ale já nechci. Řekla jsem si to snad tisíckrát a teď to říkám po tísícátéprvé... ,,Já teď nechci!"
Budu realista. Nemůžu si ani dovolit, že bych už nikdy nechtěla, ale pro tuto chvíli nikoli. Musím se postavit na vlastní nohy a začít řešit věci normálně.

Myslet jako průměrný člověk, ale nejde to. Ten vtipný moment, kdy se na vás vykašlou vaši tzv- kamarádi. Nejvíc to bolelo od Mii. Nejhorší na tom je, že mi to ani neřekla do očí, ale jen přes ten úžasný FB. Den před tím jsem s ní mluvila a byli jsme jako nejlepší kamarádky a o den později jsem byla špína. Nejvíc mě bolelo to, když mě odstřihla od lidí s fetem. Byla jsem úplně nahraná, protože věřili jí a ne mně. Holčička se spletla, že za ní budu dolejzat a prosit ji o milost. O to horší bylo, když mě viděla mimo realitu v bytě jednoho kluka, kde jsem jen ležela (on mi potom vyprávěl, že tam byla). Viděla, že mám známost a další kontakt v tomhle okruhu a ejhle.. hned bylo vše ok a já jí to sežrala i s navijákem.
Jsem hloupá a naivní, ale já bych pro ni udělala cokoli. Doteď pro mě znamená celý svět. Nemůžu tvrdit, že teď je to jinak.

Bylo mi asi 16, když jsem se vracela domů rychlým krokem a měla sto chutí a obrátit se zpět. Nechtěla jsem domů. Nic a vlastně ani nikdo mě tam nečekal. Chtěla jsem být mezi lidmi co mi rozumí. Místo toho jsem moc dobře věděla s jakou náladou se ráno probudím, pokud vůbec usnu..
Naivně jsem si vtloukávala do hlavy, že to musím omezit kvůli a škole a radši budu doma, aby nepadlo podezření.. Hm.. Ze začátku se mi to dařilo. Vlastně překvapivě dlouhou dobu. Když se dostanete k penězům a ke správným lidem, které jste hledali, do toho slabá vůle.. Jste tam, kde jste začali a plácáte se v tom dál. Snažíte si zavést stereotyp, který tak nenávidíte..

Vidíte před sebou jen to jedno. Učení je vedlejší, všechno je vedlejší. Chcete se zahrabat hluboko do země a už nevyjít na denní světlo. Lidé vás dohání k šílenství. Práce a i vaše oblíbené činnosti. Je konec, zní vám v hlavě.
Choulím se pod dekou a v duchu si opakuji jedinou větu: ,,Připrav mi jednu.. Aspoň jednu.. prosím." Svírá se mi žaldek při myšlence na to.
Dostane se to ke mně a já se proměním v ohavné zvíře, co zajímá jen kořist.
Hodiny ukazují čas odchodu a vy jen slyšíte, že je to škoda, že už odcházíte, že by bylo další. Křičíte uvnitř sebe a proklínáte svou nezletilost. Přejete si, aby vám bylo už 18 a mohli jste být pryč z domova, jak dlouho jste jen chtěli. Za pár let to si uvědomíte tu blbost.
Odcházíte s pocitem ztráty a beznaděje. Úplně zbytečně..

Zoey Rylow

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Věříte na osud?

Ano !
Někdy..
Ne!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama